Je to jenom takovej výlev..... takže předpokládám, že tam určitě budou nějaké chyby, hlavně v interpunkci, neb jsem už neměla sílu to po sobě číst.....

Říká vám něco pojem: „Být totálně na dně“ ? Já jsem si jeho platnost vyzkoušela docela nedávno. Nebojte není to žádná nešťastná láska, nebo že by mi rodiče nějak ubližovali, to už mi může být ostatně jedno a ani si nemyslím, že by mě celý svět nesnášel. Prostě a jednoduše jsem na 5 dní hlídala tři děti ve věku 2 – 6 – 13 a k tomu ještě psa a štěňátko. Štěňátko doslova sere a chčije kde jen se dá, nejlépe u mě v posteli a pes protože vidí, že štěně může, tak si taky spokojeně uleví na mém novém koberci vždy když potřebuje. Děti se v jednom kuse dohadují a pořád něco chtějí, věčně jsou špinavý a smradlavý a ze zásady po sobě neuklízejí. Takže člověk je v jednom kole. Pere, věší prádlo, uklízí, vaří, venčí psy a tak dále dokud večer děti nespí a člověk si může spokojeně sednout na zadek a zašívat ponožky a tepláky. Že to nezní tak hrozně? Jak pro koho. Oni totiž tyhle děti nejsou normální děti. Neumí se mezi sebou dohodnout a s každou blbostí za mnou chodí. Dvouletá tříská šestiletou, třináctiletý je mlátí všechny a je taky dost zvídavej, takže ho mám pořád za zadkem tak, že si ani nemůžu odskočit aby mi nestál mezi dveřma. A perte pomalu třikrát denně, vařte dvakrát denně, věště prádlo třikrát denně a uklízejte všude kolem šílenej bordel, jakej umí vytvořit pouze tři ďáblíci a dva psy s dětma za zadkem. To je pane něco příjemného. Pak vám ještě přijde na exkurzi matka a vy musíte všude po bytě rozvěšet puzzle, které jste minulý týden pracně sundavali a k tomu se jí ještě věnovat. Povídá vám samé zajímavé věci a vy byste ji nejraději vystrčili ze dveří a litujete toho, že bydlíte v podstatě v prvním patře a tak by matka pád z okna přežila a vy byste ji ještě měli na krku u museli se o ni starat. Pitomě se usmíváte a kýváte na vše co vám řekne. V duchu si jenom představujete co dělají ty děti vedle v pokoji a co vy budete dělat celý večer – uklízet po nich ten bordel. Ve chvíli kdy máte opravdu chut se vším skončit a máte myšlenky typu: „Když teď půjdu do koupelny a zabiju se, tak alespoň nemusím mít výčitky svědomí, že tu nechám děti jenom tak bez dozoru.“ A opravdu už se zvedáte a míříte do koupelny, přijde rána z milosti. „Jé to už je tolik hodin, já už musím jít, ale abys neřekla, že jsem přišla s prázdnou, tak se podívej za dveře.“ Myšlenka na odhod matky mě natolik potěšila, že jsem k těm dveřím skoro až běžela. Otevřela jsem je a …… Strnula jsem jako sloup. To snad není možný……. „Jé děkuju mami.“ Podařilo se mi nějakým opravdu zázrakem vytvořit na tváři jakýsi úšklebek, který snad vypadal jako úsměv. „Další puzzle, už jsem si říkala, že ta stěna v obýváku má jedno volné místečko.“ A v duchu jsem si dodala: „Na moji urnu.“ Těžkou konstrukci v stříbřitém rámu a s motivem Vyšehradu jsem položila do chodby. Pak proběhlo olíbávání a loučení. Za matkou zapadly dveře a já se zhroutila na zem. Chvilku jsem jenom tak ležela, než za mnou přiběhl třináctiletý. „Babička už je pryč?“ Kývla jsem hlavou a ani jsem se nenamáhala se na něj podívat. „Jé a zahrajeme si teda ty dostihy?“

To už moje nervy nevydržely. S křikem jsem vyrazila proti Ládíkovi, který se alespoň jednou zachoval trošku inteligentně a zvolil strategický ústup do pokoje a naštvaně si pustil Madagaskar.

Pak jsem se podívala na Vyšehrad…… tak co s tebou?

Prošla jsem se po bytě, přičemž mi děti ještě nadávali, že je ruším a ze všech stěn jsem sundavala puzzle. Schovala jsem je do špajzu a Vyšehrad zasunula k nim.

Podívala jsem se na něj a usmála se. „Ach jo….. ještě, že už to za chvilku nebudu mít kam dávat.“ A šla jsem dělat dětem večeři. Celej večer jsme pak hráli dostihy……