„O Vlado Birke tvůj řitní otvor dnes vypadá tak lákavě, jsem zvědava co vyplodí.“

Hnusandu zamilovaně pohlížela na zadní partie svého milého. Bylo to tak dávno, co vytvořily něco lákavého, skoro až k snědku. Jenže poslední dobou její milý zabředal do bahna stále rostoucích nároků společnosti. „Proč jen je tomu tak?“ Tázala se neustále ve svém nitru. „Proč už to není můj milý Vlado Birke a zůstává jen vlado birke.“ Nenacházela otázky, ale stejně jej milovala. „Třeba se to jednou změní.“ Chlácholila se.

„To víš má milá Hnusandu, úděl citlivého Člověka a Básníka světových výšin je nelehký.“ Snažil se neustále zůstávat klidný, i když řitní otvor jej svědil, jen co je pravda. Proč jen se do něj pořád naváží. Je zmatený, opuštěný a ona? Místo aby mu pomohla, se mu neustále vysmívá.

„Vlado Birke tvá tvář je zsinalá, na spáncích ti nabíhají žíly, tělo se klepe v jakési agonii. Co se to děje?“ Hnusandu byla zmatená, ještě nikdy jej neviděla v takovém stavu.

 Třeba… Že by?   „Ugrh ugrh.“ Vlado Birke začal supět a lehounce se předklonil. Oční bulvy mu div nevypadly z důlků. Ve vteřině jeho zsinalá tvář zrudla, zmodrala a zfialověla, až se zastavila na jakési míchanici těchto barev, která snad ani nemá pojmenování.  „Ugrh ugrh.“ Vlado Birke mocně funěl a vypadal to, že to bude funění nekonečné. Hnusandino zděšení vystřídalo vzrušení. Jak jen vypadal rajcovně. Žíly naběhlé a to funění. Ve chvíli kdy se odvážila k němu jít a zlehounka jej pohladit po vlasech, se konečně všechno to napětí ve Vladu Birkovi uvolnilo a nálož smradlavých výměšků si div neprorazila cestu ven z kalhot. Vlado Birke její ruku strhl stranou a namířil do kalhot.  „Tak Hnusandu, téhle budeme říkat Rozbouřené oceány ticha, to je dobrej název co? Všichni budou čubrnět.“

„Když já si Vlado pořád myslím, že je to jenom sračka.“