Za dlouhé noci, kdy se autobus pomalu šoural po dálnici, hřmělo a blýskalo se, mě přepadla nostalgie vzpomínek. Bránila jsem se, ale ona byla vždycky vytrvalá. Začala mi diktovat slova. Skládala je do celkem umných vět a strašně se mi smála, když jsem kvůli poslední úpravě textu nestačila vystoupit a v tom nečase šla něco přes kilometr pěšky…. a do kopce.

Kapky mi stékaly po obličeji, zahřezávaly se do výstřihu černého tílka, stékaly po stehnech pod rozmáčenou sukní a tak trochu mi připomínaly tu nostalgii. Byly stejně vytrvalý a chladný. Domů jsem dorazila celá promáčená, unavená a naštvaná, co mi to ta nostalgie  provedla. Uvařila jsem si zelený čaj a tupě zírala do monitoru a jako by jen tak mimochodem psala článek o volební kampani sociálních demokratů. Marně jsem doufala, že už mi konečně dá pokoj. Marně… za chvíli byla zpátky a v plné síle se do mě pustila… kapky bušily na okenní parapet. Prádlo, který jsem ráno pověsila, tam už zřejmě nebylo a jestli ano, tak stejně nemělo cenu, se o něj zajímat. Po tom celodenním lijáku a silnym větru by stejně nevypadalo tak, že bych si něco z toho mohla vzít zítra na sebe. Skrze žaluzie jsem pozorovala horizont popůlnočního města a nostalgie mi diktovala slova. Bylo mi do pláče, ale říkala jsem si: Ne dneska mě nedostaneš.

Tuto báseň jsem nenapsala já, ale nostalgie…. ta mrcha, která mi celou noc nedala pokoj…

Šlehy za oknem bleskají.

Jak brouk si lehám na krovy

a chlácholí mě úsloví,

že na časy se blýská

Sama jak v noční tramvaji

je vytrvalá plískanice,

co ve snech neprodlévá

A říčka skrze žaluzie,

jako by kapky štvala,

se do mých očí vlévá

Ne! Dnes jich neupije!

Ač stokrát uzamknutá,

je rána znovu mnuta.

Znovu mě zapoví.

Skutečnost těžce lnavá,

drze mi odsekává, jemně napoví,

že na časy se blýská

a mý sny jsou bláhový.