Zde stojím světe, označován jmény
lichotivými téměř k pláči.
Co brali by druzí jak jmění,
mé jméno prachem výtek vláčí

Prý jsem malkontent, jak se ráčí
zdát vlnám pevnin literárních,
co do hlav sentimentem tlačí
papíry, zvratky pera na nich

Poplácávaj si hrdě šíje
a omílají fráze břehů.
Pro pozůstatky poezie,
snad zapomněli starou něhu?

Raději se s ní slepě míjí
a slova do umění lámou
pro útvar. Není ironií,
že slova jsou něhou samou?

A vlny myjí pobřeží,
aby tam mohly zasadit
semínka staronových lží.
Opravdu to tak musí být?

Zde stojím světe s titulem blázna,
když přál bych si, ach ano přál,
aby ta slova nezůstala prázdná
a já se zas nejmenoval…

vagi proles histrionis

A nehledal
onen nadějný mys,

který je na mapách označován slovy:

ZDE KONČÍ SVĚT

       --------------

v mořích poezie – vdovy
slov, ze kterých bezbřehá je změt.

Pokročilá a nezhojitelná blbost a všeobecné chřadnutí

                       (Diagnoza úmrtí F.U.)

Ale to už je, jak by řekl Kipling,  jiná pohádka.