Mé první setkání s bezdomovci a žebráky proběhlo v Praze někdy na jaře v roce 1994. Propadl jsem tehdy desetníkovému mariáši, který jsem se naučil na vojně, z níž jsem se vrátil před necelým rokem. Seděl jsem na oprýskané lavičce před Hlavním nádraží v Praze, v pravé kapse jsem měl fůru desetníků, co jsem vyhrál včerejšího dne v hospodě U Toničky v Krhanicích a sledoval starou paní krmící holuby. Trhala kousky rohlíků a házela je před sebe, zatímco opeřenci seroucí věčně nejen na sochy stejně tak jako já do té doby na všechno, kmitali komicky hlavou dopředu a dozadu a sezobávali /zdálo se mi že dokonce s vděčností/ úlomky starých rohlíků. „Svině nenažraný,“ zapředl jsem přátelsky řeč, „serou tu na všechno a člověk ještě aby je krmil.“ Šedivý holub se usadil na lavičku vedle mě a zíral na mě jako bych řekl něco špatného. „To nejsou svině, ale holubi“, opravila mne paní, „krmím je léta“ dodala, aniž by se na mě obrátila. Její ruce se třásly, oblek pamatoval padesátá léta, čepici měla stejnou jak Marlon Brando ve filmu Tramvaj do stanice Touha. „Nikdy mi neublížili, vím, že kálejí na sochy, ale od té doby, co mi zemřel muž a děti na mě také kálejí, nedělám skoro nic jiného než krmím holuby.“ Zřejmě bývalá učitelka.Účastně jsem pokývl hlavou. Na Hlaváku to vřelo, tenkrát tam nebylo sice tolik arabů, černochů, Vietnamců, Ukrajinců a jiných národnostních menšin, ale přesto jsem si v davech lidí proudících oběma směry nemohl nevšimnout mladé ženy zahalené do podivného, černého hábitu. Nemohl jsem si jí nevšimnout, protože se postavila přímo přede mne a začala gestikulovat, čímž přerušila mé myšlenky koketující se závistí, že starší paní krmící holuby, má svou náplň, což mne v ten okamžik chybělo. Na krku měla cizinka velkou bílou ceduli, na níž bylo napsáno: JÁ NEMÍT DOMOV, JÁ NĚMÁ Z ALBÁNIE, DÁT PENÍZE PROSÍM!“ Pravda, že jsem potkával podobná individua v metru, ale tenhle „holub“ přilezl s cedulí až ke mně. Druhý, šedivý, co seděl po mé pravé ruce, vydal podivný zvuk, posral lavičku a odletěl. Marlon Brando krmil dál své holuby. „Ale já pro vás nemám peníze,“ řekl jsem a naznačil rukou, ať mne neobtěžuje. Ale Abánka vytáhla trumf. Nevšiml jsem si totiž, že má na zádech ve vaku dítě. Otočila vak, vytáhla prso a začalo ho přede mnou kojit. Paní, co krmila ptáky, rozšířila azimut rozptylu a začala házet rohlíky i směrem ke kojící matce z Albánie, která mne sledovala s vyčítavým pohledem.„Nedám Vám peníze, nezlobte se, běžte pryč.“ Byl jsem nekompromisní. Snědá žena poodešla k houfu, v němž stál starší chlápek a sedm malých dětí, tak od čtyř do deseti let. Rozhazovala rukama a ukazovala na mě. Přestal jsem je vnímat a zatímco stařena vedle tahala z igelitky osmý rohlík, zeptal jsem se: „Neměla byste také jeden pro mě? Chci okusit též slast z krmení opeřenců.“ Již tehdy jsem se vzletně vyjadřoval odkojen verši prokletých básníků. Seniorka se však ke mně otočila se slovy: „Bohužel, mám poslední.“ Přemýšlel jsem, že si půjdu koupit pár rohlíků, chtěl jsem také krmit holuby. Chápal jsem to jako poslání dne. Najednou se však přede mnou objevilo hejno albánských dětí šermujících podivně rukama. Bylo to jakési rychlé rozpažování a vzápětí jejich ruce směřovaly ještě rychleji k ústům. Bylo vidět, že to mají nacvičené. Leckterý spartakiádník jim mohl závidět synchronizaci pohybů. Zatleskal jsem jim. Pochopil jsem, že mají hlad. A v tom mne napadlo, že mám v kapse desetníky, spousty desetníků. Holubi se před lavičkou mé sousedky prali o poslední zbytky jejích rohlíků a já vytasil svůj trumf. Strčil jsem ruku do kapsy a vytáhl hrst desetníků. „No, poďte kluci, na puťapuťa,“ rozhodil jsem kolem sebe desetníky a sledoval, jak se albánské děti začaly vrhat po mincích s mnohem větší zuřivostí než holubi, kteří byli aktivitami balkánských dětí vyplašeni a odlétli na pozorovací okruh nad Hlavním nádraží. „Puťa se volá na slepice,“ oznámila mi rozmrzelá paní, „ne na cizince!“ Byl jsem fascinován fantastickým divadlem, děti se začali o desetníky rvát a kdesi se objevily další čtyři snědé bytosti. Sáhl jsem znovu do kapsy a hodil další hliníkové mince před sebe. „Já mám lepší zvířata na krmení, babi!“ povykoval jsem si a sledoval, jak větší chlapec porazil menšího, aby mu vyrval sezobnutou minci. Za chvilku jich tu bylo patnáct a já měl stále ještě desetníky v kapse. Kolem peroucích se dětí se začal tvořit dav zvědavců, kteří zvědavě přihlíželi rvačce o desetníky. „No pojďte, klucí moji,“ volal jsem freneticky, házeje poslední desetníky do černé mely. Cítil jsem se být morálním vítězem, saturován tímto okamžikem, obzvláště poté, co starší paní, jíž odlétli holubi, ostentativně opustila lavičku a odcházela pryč. Ten den proběhlo mé první setkání s bezdomovci a žebráky a já jsem mohl nezpochybnitelně prokázat své lidumilství proložené hluboko zakořeněným sociálním cítěním.