Ten nápad přišel jako blesk z čistého nebe. K náhlému osvícení mi napomohlo hned několik okolností. Skokan Jakub Janda vyhrál svůj první závod na obřím můstku, Skokan zelený se ten den stal ohroženým druhem a firma Skokan a syn pronajímala nebytové prostory v centru Humpolce.

„Miluško,“ oslovil jsem svou ženu, která spoře oděna připravovala ranní kávu.

„Ano, drahý?“ zapěla koketným altem.

Odtrhnul jsem oči od třetí strany bulvárního plátku, které dominovala inzerce a pohledem se pokochal manželčiným půvabem.

„Co kdybychom začali trochu podnikat?“

Její úsměv a přitakání bylo odrazovým můstkem pro zrod geniálního nápadu. Kuchyní se linula vůně vajec a slaniny. Snídaně, jak má být.

Od tohoto krátkého rozhovoru uplynuly přesně dva roky. Starý Skokan, který nám velmi levně pronajal prostory v centru Humpolce umřel a mladý Skokan pak skákal tak, jak moje Miluška pískala. Bylo to doma.

Napadlo vás vymyslet úplně nový bysnys? Že ne? Tak to jste pak naprosto bez fantazie. Jak jsem předeslal, k náhlému osvícení mi dopomohla souhra náhod heroickým výkonem skokana Jandy počínaje a smutným konstatováním, že jeden zelený obojživelník se ocitl na hranici vyhubení, konče. Skokani.

Místností mé kanceláře se rozdrnčel telefon.

„Rovnýma nohama, Mates u telefonu,“ představil jsem se.

 O název firmy, která se stala jednou z nejlépe prosperujících společností v Humpolci, se svedly v rodině líté boje. Miluška prosazovala název „Rovnou po hlavě“, zatímco já jsem usiloval o konzervativnější „Rovnýma nohama“. Nakonec jsme prostudovali spoustu materiálů, kde jsme se mohli ze statistik přesvědčit, že blíže pravdě jsem byl samozřejmě já.

„Jmenuji se Věra Strédlová,“ pomalu  odkapával hlas z druhého konce linky. „Měla bych prosím zájem o vaše služby.“

Promnul jsem si ruce. Pátek začíná skvěle.

„Samozřejmě, jsme vám k dispozici kdykoliv. Máte zřejmě zájem o skok?“

Kratinká prodleva, nepatrné zaváhání zaváhání.

„..ano,“ řekla. Doufám, že teď necukne. „Víte, včera mi doktor zjistil diagnózu. Terminální stádium ehm... nevím ani vlastně čeho. Proto jsem neotálela a než se takhle trápit..ehm“

„Právě proto jsme tady,“ skočil jsem jí do řeči. „Pomůžeme vám od jakéhokoliv utrpení velmi osobitým způsobem.“

Nejhorší bylo přemluvit Milušku k odklízení toho sajrajtu. Považte, že pracovala pět let v místní kafilérii, ale když měla odklízet první kousek, tak se pozvracela. Nakonec jsem jí ukecal. Klasický případ mužské výřečnosti.Vždy vítěz.

„Dovolím si podotknout, že důchodci mají významné slevy. Jaký jste paní Strédlová ročník?“

„1950,“ špitla.

„Tak ve vašem případě účtujeme standardní tarif, ledaže byste ještě nějaký ten rok počkala, ale vzhledem k vašemu zdravotnímu stavu...“

„Hodilo by se vám to dnes ve dvě?“ zeptala se.

Miluška, která odposlouchávala rozhovor, vrtěla nesouhlasně hlavou.

„Ve dvě jdeme na nákupy,“ připomněla. Další gesto, kterým mě obšťastnila, nepatřilo k nejslušnějším.

„Omlouvám se, ale mohla byste přijít už v jednu?“ Time is money. Podíval jsem se do notýsku. Za hodinu Janda, v deset Sedlák, pak manželé Padrůňkovi, v jednu mám volno.

„Dobře, přijdu ve třináct hodin.“

„Domluveni, na shledanou.“ Poslal jsem Milušce vzdušný polibek.

 Na tom baráku nebylo nic zvláštního. Prostě nebytové prostory. Osm pater – dvacet čtyři metrů.Využívali jsme pouze horní čtyři patra, zatímco dolní byly prázdné. Kupodivu.

Ještě se vrátím k ceníku. V rámci přilákání co největší  množství klientely používáme různé finty, které jsou sice snadno prohlédnutelné, ale na druhou stranu osoby, jež jsou v jisté duševní tísni, snadněji skočí-  jak se říká -  na špek.

Například Miluška vymyslela slogan „Podruhé zdarma“. To jsme využívali ještě i třetí patro a skutečně se našlo několik jedinců, jimž jsme další pokus neúčtovali. Nyní užíváme páté, šesté, sedmé a osmé patro.

V pondělí mají v rámci širokého sociálního programu dvacetiprocentní slevy důchodci, ve středu bezdomovci, v pátek rómové – všiměte si, že neužívám pejorativního oslovení této komunity, a v neděli mají padesátiprocentní slevu homosexuálové, neboli teplouši.

Ještě musím dodat, že je odsud krásný výhled na město a na okolní lesy. Skutečně se snažíme zákazníkům vyhovět téměř ve všem. Severní strana nabízí výhled na vrcholky místních litických kopců, zatímco jižní strana nabízí půvabné panorama humpoleckého sídliště.

Skok stojí 2.800 korun. Od prvního okamžiku se snažíme konkurovat firmám provozujícím banjee jumping, seskok padákem a jiné kratochvíle pomíjivého ražení. Naším hlavním argumentem je VĚČNOST. /To vymyslela Miluška. Já lobboval pro VĚCNOST. Jeden malý háček a jaký velký rozdíl.

Museli jsme také podplatit  zaměstnance na městském úřadě, aby nám pronajali prostory i kolem domu. Spočítali jsme, že by mělo stačit patnáct metrů od zdi budovy. Chybami se člověk učí a ten chlápek, kterýmu přistála na zádech paní Pěkná, mlel stejně z posledního.

Miluška  korzovala mezi několika mladíky a vybírala vstupné. Její nápad. Je výhodou mít podnikavou ženu.

„Kdy bude další seskok?“ zeptal se pihatý mládenec v šortkách.

„Je ti patnáct?“

Dbali jsme  striktně na dodržování zákona. Seskoky smí vidět pouze osoby starší patnácti let.

„Jasný,“ zalhal klučina.

„Tak naval pětku a běž dál od toho hrazení.“

Rychle zkásnula několik osob a nedbale vykřikla do houstnoucího davu čumilů.

„Další skok bude v jedenáct.“

„Kolik je?“

Pan Padrůněk se nervózně podíval na hodiny.

„Za pět minut jedenáct.“

Cesta do osmého patra utekla poměrně rychle. Přes postupující nemoc měli oba ucházející kondici.

„Tak,“ otevřel jsem balkónové dveře a nechal manžele projít, „máme tu čistý vzduch a nádherný výhled na vrcholky Litických hor.“

Dlaždičky se třpytily v odlesku slunce. Vzpomněl jsem si na tu blbou reklamu s indiánem.

Dnes je dobrý den na umírání. Ještě, že nežeru sladký. 

Deset padesát sedm.

„Ty vole, dívej, už jsou tam.“ Karel Klecan drcnul loktem do Fandy Vejražky.

Obličej mladšího z nich zdobilo snad tisíc pih. Fandovi říkali všichni ostatní „Koudel“.

Karel Klecan mu slíbil, že ho vezme na seskok.

„Jsou to nějací Padrůňkovi.“ Starší chlapec, jemuž pod nosem začínal rašit knír se podíval do letáčku, co rozdávala Miluše Matesová.

„Padrůňkovi, šedesát tři let, AIDS – 11:00.“ 

Mladší hoch zahořel zvědavostí. Polilo jej horko a zrychlil se mu dech. Podíval se nahoru a nelibě se ušklíbl, když zjistil, že mu sluníčko svítí přímo do obličeje a znemožňuje mu plnohodnotný zážitek.

„Pojď kousek na stranu,“ zaškemral Koudel.

Oba chlapci popostoupili o několik metrů stranou.

Deset padesát devět.

Podíval jsem se na oba manžele, kteří se drželi za ruce. Paní Padrůňková natahovala.

Několikrát se mi stalo, že si někteří jedinci skok normálně rozmysleli a jeden z nich měl tolik drzosti, že vyžadoval vrácení peněz.

„Já jsem si to rozmyslel,“ kvákl. Jmenoval se Hugo Malina. V tu chvíli mnou projel takový vztek, že jsem do něj jednoduše strčil. Mám rád dochvilnost. Když je začátek akce ve čtrnáct nula nula, tak se samosebou rozumí, že se noha klienta ve 14:00 odpoutá od hrany odrazového můstku balkónu a za pár dalších vteřin mě uspokojí konstatování, že jsem splnil další přání člověka, co chce s dostatečně přitažlivým způsobem opustit tento svět. Adrenalin je adrenalin.

Jasně, nejsem nelida. Když chce človíček třeba ještě tři, čtyři minutky na posečkat, tak mu je poskytneme, samozřejmě v příslušném tarifu. Minuta zpoždění třista korun, maximálně však pět minut. Patnáct stovek dobrých.

Než Hugo Malina prolítnul svou trasu, zvládl neuvěřitelné množství nadávek, sám jsem se divil, jakou má vyřídilku. Dokonce jsem později zjistil, že byl moderátorem nějakého rádia. Několik čumilů pojalo podezření, že slova, které během tří vteřinového letu chrlil, byla adresována mé osobě. Tyto drobnosti však zkorumpovaní úředníci smetli pod stůl bez dalších zbytečných obstrukcí. Kdo maže, ten jede. Ostatně stížností bylo minimálně.

„Je na čase,“ pobídnul jsem manžele. Musíme stihnout ten nákup.

Manželům Padrůňkovým nebylo do skoku. Odkašlal jsem si a pohybem ruky je nenuceně vyzval k akci.

„Ty vole, co tam dělaj?“ rozčiloval se Koudel. „Říkals přesně v jedenáct!“

Karel Klecan, který viděl již osmnáct seskoků, na něž padlo celé jeho kapesné, pokrčil rameny.

„Nejdou ti blbě hodinky?“

S přimhouřenýma očima sledovali oba manžele, kteří se zdáli být v té výšce malinkatí.

„Nejdou.“

„Sou jak ňáký loutky." Karel byl všímavý.

Ticho prořízl hlasitý výkřik odhodlaného manžela.

Koudel opět drcnul loktem Klecana do slabin.

„Dívej, už letí.“

Nepatrný okamžik před tím, než vyřknul ta tři slova, se muž odrazil od hrany balkónu a s nesrozumitelným výkřikem letěl směrem dolů. Kam jinam, taky. Jeho žena, kterou držel pevně za ruku, byla zřejmě překvapená razantností jeho kroku a i když jí původně do skoku moc nebylo, nabrala smýknutím nový vítr do života, asi tak třívteřinový.

Jak jistě víte, zrychlení se udává v metrech za vteřinu. Taková délka pádu se velmi různí. Záleží především na tom, jaký typ letu, skoku, či pádu, klient zvolí. Během deseti metrů, přesněji 9,81 metrů za vteřinu nabere tělo padajícího konstantní rychlosti 200 kilometrů za hodinu. Rychleji by to nezvládl ani Lauda. Při předpokladu pádu z výšky dvaceti čtyř metrů, což je maximum, které klientům nabízíme, je délka seskoku dvě a půl vteřiny. Rekord drží nějaký Jirsal z Peček. Mám ho zaznamenaného v sešitu s neuvěřitelným časem jedna vteřina a sedm desetin. Miluška tvrdí, že jsem pozdě zmáčkl stopky, ale já si myslím, že mu ten den prostě přálo štěstí. Příhodný vítr, elegantní seskok s odrazem. Co čekat víc od bývalého plavce. Já mám kocábku náram náram.. Jeho šipka byla ukázková. Další z Miluščin argumentů, proč se jmenovat Rovnou po hlavě, byl v tento okamžik hoden obsáhlejší diskuze. 

Ignác Malina se probudil po neskutečně ohavném snu. Zdálo se mu, že je s manželkou na vyhlídkové terase někde uprostřed Alp, pod sebou dvěstě metrů vakua a slabost v kolenou. Manželka ho políbila s vášní jemu dosud neznámou.

„Miláčku,“ řekla a přivinula si svého muže k sobě. Z jejího dechu byly cítit matesy, které posnídala. „Pojď, si skočit!“

Kdesi v dálce se rozezněl zvuk kmochovy polky.

„Nebudu tančit,“ protestoval.

Strhla ho k sobě a hryzla do krku.

„Kurva, to bolí,“ vyjekl jsem.

Protože stál Ignác zády k nádherné scenérii, nemohl se kochat zasněženými vrcholky hor.

„Chceš vidět tatínka?“ zeptala se a hrubě do něho strčila. Prorazil ochranou bariéru a padal a padal až dopadl do probuzení.

Naštěstí nejsem ženatý.

Pomalu vstal a jeho rozhodnutí, o kterém se bál před několika týdnů jenom pomyslet, se stalo nezvratným.

Zabiju Matesa.

Nenávist k muži, který zprostředkoval smrt otce, byla pochopitelná. Tatínek Hugo trpěl duševní chorobou, jež se projevovala nutkáním skákat z vyvýšených míst a když si přečetl jeden přihlouplý inzerát firmy Rovnýma nohama, nezaváhal ani na okamžik, vybral z účtu dva tisíce osmset korun a vydal se na skok pryč. Ten Mates je pěknej sráč. Dokud tatínek skákal ze dvou metrů, bylo vše v pořádku. Když pak dorazil k tomu hnusnýmu baráku zrovna ho ta megera přikrejvala. Ještě si pamatuje její slova.

„Ták a konec představení.“

Nějaký floutek řval, že táta volal slova jako NECHCI, POMÓC, VRAŽDA.

„To je normální,“ odsekla ta pinda. „Lidi moc žvaní.“

Naopak, nejdelším letem se stal majstrštyk Petry Duté. Trval neuvěřitelných sedm vteřin a devět desetin vteřiny.

„Zmáčkl jsi brzy stopky,“ podezírala mě Miluše.

Samozřejmě to nebyla pravda. Petra Dutá byla pěkná ženská, asi třiadvacet let. Opustil ji její milenec a tak se rozhodla pro skok na VĚČNOST. Neměla u sebe dostatek financí, ale co bych neudělal pro bližního svého. Ten den pršelo a Petra měla takový nepromokavý plášť.

„Tak už můžu?“ zeptala se. V její půvabné, skoro dětské tváři, jsem našel důvěru a když jde o absolutní důvěru, jdou stranou všechny sarkastické kecy.

Pohladil jsem jí po tváři.

„Jasně, skákej, dokud to fouká!“

Pak letěla. Do pláště se jí vměstnal vzduch, který vytvořil takový vydutý oblouk. Vypadala jako by měla miniaturní padák. Ochrnutý chrobák. K rekordu pomohl i vítr foukající odspodu. Pomalu se snášela a já  byl v tranzu.

Zaťukání na dveře bylo na tak brzkou popolední hodinu až příliš razantní.

„Vstupte!“

Petra Dutá pak žila ještě sedm minut a pět vteřin po dopadu. Vůbec nejdéle ze všech.

Mladík, který vstoupil do místnosti, mi byl něčím povědomý.

„Dobrý den,“ pozdravil.

Nasadil jsem profesionální úsměv a pátravě si prohlížel příchozího. Odkud ho k sakru znám?

„Jmenuji se Matěj Krampera, a rád bych absolvoval URYCHLENÝ SESKOK.“

Ignác Malina byl výborný lhář. Matěj Krampera, nebo Ignác Malina. Je to vlastně fuk. Hlavně pomstít otce.

URYCHLENÝ SESKOK byl velkým lákadlem. Když se někdo rozhodl pro tuto variantu, musel si sice sáhnout hlouběji do kapsy, ale nemusel litovat ani jedné prožité vteřiny navíc. Čekání nebývá vždy příjemné. Znáte to u doktora. Takže obnos deseti tisíc korun se zdál být adekvátním.

Mladý muž, který byl oblečen v béžovém saku, vytáhnul bez dalších slov deset tisícikorunových bankovek.

„Stačí?“ otázal se s úsměvem.

Odkud je mi jenom povědomý?

Miluška Matesová vešla do místnosti jako obvykle bledá. Zastihla v rozhovoru svého muže s nějakým mladíkem.

„Hotovo?“ zeptal jsem se. Nechtěl jsem před Kramperou rozebírat detaily úklidu.

Miluše přitakala.

„Padrůňkovi jsou odklizení.Ten chlap ještě žil osm minut,“ dodala.

„Osm minut?“ podivil jsem se „To si musím poznamenat.Do toho Padrůňka bych to neřekl.“

„To si TEDY poznamenej!“

„Miláčku,“ pokračoval jsem ignorujíce její štiplavý tón hlasu. „Mám tu jeden šustr skok. Pan Krampera ho má předplacený.“

„No a co má být?“

Bez dalších  slov se otočila a odkráčela z místnosti. Ach ty ženské dny.

„Dneska to fouká, viďte?“ snažil jsem se udržet konverzační tón debaty. Ignác Malina se nervózně rozhlédl.

„Dneska tě zabiju, dobytku.“ Ta slova byla vystřeleným šípem přímo do mého srdce. Nejednalo se však o lásku, nýbrž o pravý opak.

Z osmého patra byl skvělý výhled. Člověk by se mohl klidně kochat panoramatickým úkazem pestrobarevného sídliště vystavěného v osmdesátých letech minulého století, kdyby ovšem nenastala tato prékérní situace.

Stáli jsme na balkóně a svěží vítr nám cuchal vlasy. Mně k tomu ještě nervy. Byli jsme od sebe asi půl metru a kudly v jeho levé ruce jsem si všiml teprve teď. Záhy jsem pochopil. Ta podoba nebyla náhodná.

„O co vám jde, pane Malino?“ zeptal jsem se a pomalu začal vycouvávat.

„Nikam nelez chcípáku, zabils mi fotra, je na čase s tebou skoncovat.“

Chytnul mě pod krkem a táhnul k odrazovému můstku.

Milušku napadlo zhotovit na každém balkóně takzvaný seskočný bod. Sehnali jsme z tělocvičny vyřazené žabky, takové zařízení pro sportovce, kteří si cvičili odraz a instalovali je do jednotlivých pater. Pokud si chtěl klient vybrat méně okázalý způsob skoku bez zbytečných serepetiček, tak jsme mu samozřejmě nebránili, ale heslo Vše pro klienta nabíralo díky Milušce velmi patrných  a přitažlivých kontur.

„Skoncovat?“ Potřeboval jsem čas na rozmyšlenou. Teprve, když jsem se díval skoro z pětadvaceti metrů dolů, pochopil jsem, jaká to musí být asi šlupka.

„Normálně tě shodím dolů, jako jsi to udělal s mým otcem!“ dodal výhružně.

„Váš otec byl příkladný klient, byla radost s ním spolupracovat,“ lhal jsem.

„Teď ale budem spolupracovat spolu.“

Měl ohromnou sílu. Držel mě pod krkem a postrkoval k odrazovému můstku.

„Budeš to mít dneska s celou parádou.“

Život je tak krásný.

Možná jsem na něj neměla být tak ošklivá, ale slíbil mi nákup. Miluše Matesová se podívala na hodiny. Za pět dvě. Už je pryč víc jak dvacet minut. Zase nějakej kecálista. Půjdu se tam podívat. Pomalu začala zdolávat schody do osmého patra.Když vystoupala do šestého, uslyšela vzrušené mužské hlasy. Bylo by možná na čase popoběhnout. Tohle se mi skutečně nelíbí .Zrychlila. Když dorazila do osmého patra, uviděla onoho neznámého muže, jak drží jeho miláčka pod krkem a souká ho na můstek. Vražda.

Uviděl jí jen o zlomek vteřiny později, než já.

„Okamžitě ho pusť, ty hajzle!“ Její hlas zněl andělsky.

Tato věta mi bohatě stačila k tomu, abychom si vyměnili role. Vykopnutí nože bylo pouze logickým závěrem této situace. Nyní stál na odrazovém můstku Ignác Malina a má Miluška mě hladila po rameni, přičemž jiskry v jejích očích dodávaly situaci patřičný říz.

Na čele Maliny se objevily krůpěje potu. Předstartovní horečka.

Stáli jsme na balkóně a já si vychutnával pomíjivý pocit vítězství.Vždy vítěz.

Mladého Skokana napadlo navrtat ty díry hned po otcově smrti. Trefil ho šlak, když se dozvěděl, že ten pošahanec si pronajal jejich prostory jenom proto, aby mohl vraždit lidi TAK absurdním způsobem a ještě si za to nechal platit nekřesťanské prachy. HOVADO. Firma Rovnýma nohama. To svět neviděl.CYNIK.

Byl trpělivý.

Do děr nasoukal patrony, které měl od svého kamaráda Viméma Hrstky, muže s temnou minulostí, současně pomocného dělníka v lomu. Ten mu také pomohl vyrobit dálkové odpalovací zařízení.

„V lochu se kámo nenaučíš jen pořádně šukat!“ Padesátiprocentní sleva.

Držel v ruce upravený ovladač od televize a sledoval balkón osmého patra protějšího domu. S dalekohledem na krku vypadal jako nervózní myslivec čekající na svého prvního paroháče. Žena mu utekla před sedmi měsíci. Zaostřil dalekohled. Teď jsou tam oba.

Byli tam vlastně tři a na něčem se živě dohadovali. Škoda, že nemůže slyšet, o čem debatují. No co, vezmou si tajemství do hrobu. Na malý okamžik pocítil lítost nad zmařeným životem pana Krampery, alias Maliny, který se tak nešťastně připletl do soukromé záležitosti osobní msty mladého Skokana, ale když si vzpomněl na tatínkovo nejoblíbenější heslo „Když se kácí les, lítají třísky“, výčitky svědomí ho opustily rychleji, než jeho vlastní žena. A že to vzala hopem.

S úsměvem zmáčknul tlačítko ovladadače.

 Vlastně mě v tu chvíli nic kloudného nenapadlo. Možná jsem měl v okamžiku, kdy se s námi po silné explozi utrhnul balkon  alespoň zmáčknout stopky. Jistě by padl rekord v kategorii hromadného seskoku. Tři vteřiny a konec. Nevěřte takovým těm oblbovačkám, že když člověk prožívá své poslední okamžiky, tak se mu v hlavě promítne celý život. To je prostě blbost. Já jsem stihnul zaregistrovat pouze hlasité uprdnutí zesinalého Maliny a velmi vulgární nadávku z úst mé Milušky. Vůbec jsem netušil, kam chodí na taková slova. Jednoduše byl triumvirát letící s balkónem směrem dolů –kam jinam-   totálně v prdeli. Možná bych jí mohl v těchto těžkých chvílích polichotit, říct, že jí to sluší, že jí krásně vlajou vlasy, nebo že jí miluji, prostě něco uklidňujícího, co by jí dodalo síly do života, ale připadalo mi to příliš mýdlové. Znáte ty seriály, ne? Doňa Mimoňa a tak....

Jsem docela zvědavý, co nám pěknýho zahrají.