Asi bych vám měla nejprve říci, proč jsem to vlastně udělala, když mi v pondělí 13.srpna Adam ve čtyři padesát pět ráno poprvé řekl, že mě miluje.

Asi bych vám měla říci, proč jsem to udělala, když má láska k Adamovi, který si budík nařizuje vždy na čtyři padesát, aby mohl ještě pět minut ležet, než vstane, půjde se osprchovat a vyčistit zuby, byla vášnivá a vroucí, jako káva, kterou mi přinesl v pět deset do postele.

S Adamem jsem chodila pět týdnů. Zamilovanost byla z mé strany přímo horká, jako láva, která vytéká z jícnu deset let neprobuzené sopky. Přesně tak dlouho jsem byla bez chlapa, než se onen člověk objevil v mém životě.

To pondělí si budu pamatovat ještě dlouho.

„Jitko, Jituško, miláčku.“ Sametový hlas vycházel jakoby zpoza mých velmi živých snů, které pramenily z mé neukojenosti. Šimrání jeho jemných prstů na bříšku se zdálo býti i na tak brzkou hodinu elektrizující.

Podívala jsem se na hodiny. Budík, který před čtyřmi minutami zazvonil, jsem neslyšela.

Jeho horký dech sálal na mou šíji.

„Adámku,“ zašeptala jsem a potopila se do jeho objetí v nekonečnu tíhy pondělního rána.

Probodnul mě sametovým mečem svého pohledu a v jeho očích zářilo tisíc sluncích, když se blížil k mým ústům.

„Jituško, miluji tě.“ Ta slova se zrodila s ránem.

Polaskal mě na kolenou, která se rozvírala v úhlu mé žádostivosti a jemně přejížděl po vnitřní straně mých opálených stehen. Podívala jsem se na budík. Čtyři padesát devět.

„Pojď ke mě,“ překlopila jsem si horu toužícího masa do své náruče.

Zbylých dvacet vteřin uteklo jako voda klikatící se horskou bystřinou. Bylo to tak rychlé, že jsem jeho orgasmus vnímala jako pohled na krajinu z autobusu, který uháněl po dálnici rychlostí převyšující tu povolenou.

Ležela jsem pustá, byla jsem oázou každé ráno vysychající o těch dvacet vteřin života. Byla jsem mýtinou, na které brzy ráno uvadly květiny, které chtěly tolik pod přívalem rozkoše oživnout v sopečných erupcích orgasmů. Byla jen radostí na necelou půlminutu.

„Musím vstávat,“ řekl a usmál se mému nechápavému výrazu.

Vztáhla jsem k němu prosebně ruce.

„Miláčku, ještě chvilinku.“

Byl neúprosný.

„Přinesu ti Jitko kávu.“

 Ve vlaku bylo dusno. Zápach od toalet byl nesnesitelný a dívat se na opilého průvodčího mi už beztak hloupou náladu nezlepšilo. Cestovat do práce vlakem chce silný žaludek. Naštěstí to bylo jen šest stanic. Práci uklízečky ve škole jsem vzala pouze na silný Adamův nátlak.

„Říkám ti, že se nám ty čtyři tisíce budou hodit.“ Neoddiskutovatelný argument.

„Stačí nám přeci to, co vyděláš ty, lásko.“ To ráno mi samozřejmě káva nechutnala.

Průvodčí se přikymácel do uličky, zatímco jsem si poprvé všimla muže s novinami, co přisedl naproti.

„Přistoupila?“ podíval se na mě opilec a já ho otipovala na dvě promile. Nějaký fernet, možná rum a hafo piva. Ještě k tomu mě prasák svlékal očima. To černovlasý, štíhlý asi třicetiletý muž, kterého jsem si povšimnula před okamžikem, zachovával naprosto korektní dekórum. Byl sladce roztomilý a na první pohled chápající. Slabost v podbřišku přerůstala do šimrání.

Znechuceně jsem podala průvodčímu jízdenku a familiérně přehodila nohu přes nohu.

Muž od naproti byl skutečný elegán. Pod jeho oblekem se rýsovalo bouři tušící svalstvo.

Chtělo se mi šíleně milovat. Veškerá nechuť ke všemu, co bylo v tomto voze se náhle přeměnila v silnou žádostivost kulminující až do perverzních představ soulože na toaletě jedoucího vlaku. Olízla jsem si ret a do mých myšlenkových pochodů se vměstnal Adamův hlas.

„Jíťo, chceš ho osladit?“ Zjevení s kávou v pět nula čtyři.

Napadlo mě, že by mi muž , který se tvářil nezaujatě mohl ráno osladit. Zrakem jsem spočinula na jeho jemných kultivovaných rukách, které držely Mladou frontu.

Ženy na násilníka žalobu nepodají, četla jsem nadpis článku.

Vlak se příjemně kodrcal a já jsem ke své smůle zjistila, že na přespříští zastávce musím vystoupit.

Znásilněné ženy nesvědčily proti charismatickému násilníkovi. To mě zajímá.

„Promiňte,“ oslovila jsem elegána sedícího naproti, „mohl by jste mi říci, co se píše v tom označeném článku o násilníkovi?“ ukázala jsem svým dlouhým prstevníkem na černou fixou ohraničený článek v rubrice bulvár.

Kouzelně se usmál, přehodil nohu přes nohu, takže jsem si nemohla nevšimnout solidní boule v jeho rozkroku. Bože, ten má esprit. Zřejmě se mu líbily mé nohy. Pootevřela jsem je alespoň tolik, aby si mohl všimnout, že nemám kalhotky.

Zase ten Adamův hlas.

„Kalhotky jsou stejně jen pro malý holky.“

„Jsem rád, že vás tento článek zaujal,“ začal kultivovaným hlasem, „ohraničení článku svědčí cosi o mužské ješitnosti, neboť tím násilníkem jsem já,“ medově ukrajoval a já se začala třást vzrušením.

„Některé ženy,“ pokračoval a já se podívala s lítostí na hodinky, „myslím z těch, co jsem znásilnil, dokonce poznaly několikanásobný orgasmus.“

Ten musí mít výdrž.

Lokomotiva zahoukala.

Zasmála jsem se téměř hystericky.

„Tak vy jste ten násilník?“ zeptala jsem se.

Muž ve tvídovém obleku se andělsky usmál.

„Prostě jsem někde, třeba ve vlaku oslovil ženu, nejdříve se jí slušně zeptal, jestli chce pomilovat a pak, když neměla dost rozumu, jsem jí pomiloval bez jejího přímého souhlasu.“

Odmlčel se a pozoroval mě azurovýma očima.

„Spokojené byly všechny.“

Sbírala jsem odvahu k oné větě pouze dvě vteřiny.

„Udělal by jste mi to?“ Otázka , kterou jsem vyhrkla na muže ve tvídovém obleku, zaskočila nejen cestující ve vagónu, ale i opilého průvodčího, který naráz vystřízlivěl a začal slintat.

„Jistě.“ Vstal a se samozřejmostí mě vedl na toaletu.

Průvodčímu se zamlžily brýle a spolek důchodců jedoucích poznávat okolí kokořínska zmlkl.

„Potřebuji prášky na tlak!“ zaslechla jsem za sebou.

Vznášela jsem se uličkou v sedmém nebi a pochopila, že dnes včas do práce nedorazím. Cítila jsem, jak má vlhkost kulminuje. Otevřel galantně dveře toalety ke smůle chlápka, co se zapomněl zamknout, vytáhl ho za vlasy i s toaletním papírem ven do uličky a galantně mi dal přednost.

„Prosím,“ řekl a dvě důchodkyně omdlely.

Záhy jsme přešli na tykání.

„Opři se prosím o zrcadlo,“ požádal, zatímco mě něžně líbal na šíji a svými prsty brouzdal po krajině mého těla. Jeho dlouhé prsty ve mě vytvářely několik sopečných míst a já mohla konstatovat, že sopka, která spala deset let, se probudila nadobro.

„Udělej mi to,“ žadonila jsem kňouravým hlasem a kroutila svým malým zadečkem.

Líbal jako bůh. Vyhrnul mi tílko ke krku a jemně vzal mé bradavky mezi palec a ukazováček, jazykem slíbával krůpěje potu a masíroval mé vztyčené bradavky.

Prsty pomalu kroužily po mých ňadrech, když se jeho pravá ruka jemně svezla po mém bříšku až k vyholenému ohanbí.

„Dělej, chci ho tam!“ zakřičela jsem a přestala pozbývat pomalu smyslů.

Další důchodce omdlel.

Má vášeň byla poryvem větru, který smetl vše, co mu stálo v cestě. Můj chtíč byl ničivou vlnou a když se mi jeho prsty dostaly do vlhké štěrbinky, aby laskaly klitoris, vlna byla ničivější, než nejzkázonosnější tsunami.

První orgasmus přišel v okamžiku, kdy vlak zastavil v zastávce, kde jsem měla vystoupit. To už svým mohutným penisem proklouznul do mé svatyně a já se v tom okamžiku prohnula jako luk. Kdyby nás někdo pozoroval, a musím říci, že to bylo pravděpodobné, neboť jsme považovali za zbytečné zavřít dveře od toalety, připadalo by mu, že sleduje nehybné antické sousoší v okamžiku ideálního splynutí.

Tento prvek estetiky trval pouze chvilku. To už se Jindrova lokomotiva, tak se mi elegán během krátkého seznamování představil, rozjela na plno. S precizností chirurga a s výdrží horníka kutajícího na stodeset procent v karvinském dole Rozkoš, do mě začal najíždět a musím podotknout, že jeho pohyby byly synchronní s jízdou lokomotivy. Do další zastávky jsem se udělala ještě třikrát.

V ten moment zahoukal mocně Jindřich i vlak a já, která jsem mu chtěla vrátit alespoň desetinu potěšení, jež mi věnoval, jsem se otočila, poklekla a i když se mi jeho penis nevešel do úst, radostně čelila jeho spermatickým vlnám.

Byl prostě skvělý. Násilník jeden.

Políbila jsem ho letmo na tvář a vyběhla ze soupravy. Na nádraží stálo vozidlo rychlé záchranné služby, které čekalo na kolabující cestující. Přijdu pozdě do práce!!! Šéf mě zabije.

Ředitel školy Ivan Dlabal držel v ruce noviny, na jejíž zadní stránce byl článek ohraničený černou fixou.

„Tak vás paní Zlámalová vítám v práci,“ sarkasticky se usmál. „Je vidět, že dochvilnost není zrovna vaší silnou stránkou,“ pokračoval.

Fascinovaně jsem se dívala na článek v bulváru.

Ředitel školy v Ledči je sexuální maniak

Odkašlala jsem si a chytila se naděje tak, jako se chytá tonoucí svého stébla.

„Já se vám pane řediteli omlouvám, ale jsou prázdniny a měla jsem příjemnou událost ve vlaku, tak jsem se zpozdila.“

Mlsně si mě prohlédl.

„Říkáte příjemnou událost? To mě zajímá, povídejte.“

Pár slovy jsem mu vylíčila svůj zážitek s Jindřichem, což Ivana zřejmě potěšilo, neboť shledal jisté identické prvky mezi ním a násilníkem, který mě tak něžně pomiloval na záchodku jedoucího vlaku.

„Tak co s tím tedy provedeme?“ zeptal se a rozepnul si poklopec.

Udělal mi velikou radost.

Pokorně jsem poklekla a olízla mu špičku žaludu. Jemně jsem penis levou rukou uchopila u jeho kořene a jazykem ho začala krouživými pohyby masírovat. Po chvilce mi jeho pyj vklouzl mezi mé vlhké rty. Nechala jsem ho volně vjíždět a vyjíždět. Hlavou si určoval tempo. Bylo to skvělé prokouření na věčnost.

„Odpouštím vám,“ zaskřehotal, zatímco mi jeho sperma pokrylo obličej.

Pak se otočil kolem své osy a umřel.

„To je panečku smrt.“

Příští dva dny jsem spala u své přítelkyně. Nikdy jsem netušila, že i milování se ženou může být tak krásné. Její dotyky byly nesmírně něžné a kdybych tvrdila, že Jindřich byl nejlepší chlap mého života, jistě bych nelhala. Kdyby se mě však někdo zeptal, s kým jsem měla nejlepší sex svého života, řekla bych: „No přece s Věrou.“

Další den večer jsem seděla rozvalená na kavalci a pomalu usínala. Můj Adámek seděl naproti a četl mladou frontu. Na zadní straně byl modrou fixou ohraničený článek.

Ředitel školy v Ledči nalezen mrtev.

Adam se na mě podíval.

„Hele, miláčku, tam přece uklízíš?“

Zaplanula jsem v toužebném očekávání plynoucího z fixou ohraničených článků.