Té tenisky si zprvu ani nevšimli. Stála uprostřed cesty na hrad. Občas chodili na zříceninu Zbořený Týn opékat si buřty a házet dolů kameny a dívat se, koho zase vyděsí. Lidi, kterým padaly kameny před nohy, byli vždycky srandovně vyjukaní.

 Na rozcestí u Krhanic zabočili doleva a uprostřed cesty jí spatřili. Ležela zapadlá v dolíku a možná po ní už přejelo nějaké auto svážející z lesa dříví. Traktor.

 První ji viděl Vilda Mandl.

„Tome, dívej, tady něco je.“

To NĚCO musela být teniska. Vilda dobře věděl, proč jeho kamarád neužil to slovo. Ležela uprostřed cesty. Kdysi bílá, teď trochu deformovaná od traktoru, který jí přejel.

„Tudy sváželi dřevo,“ ukazoval Vilda.

Když se podívali směrem k hradu, všimli si brázd vyrytých od klád.

„Ten traktorista si jí nevšiml.“

Tomáš zakýval souhlasně hlavou.

„Třeba by ho mohli ještě zachránit, kdyby si jí všiml.“

Oba chlapci, stáli mlčky nad kdysi bílou teniskou.

Ticho prolomil třináctiletý Vilém. Jeho pátravé modré oči těkaly nervózně po okolí. Sledovaly nízké stromky po levé straně cesty.

„Prohledáme to tu.“

 Věra Maňasová seděla na židli v kuchyni a držela v ruce hrnek s kávou. Napětí z jejího obličeje vyprchávalo. Zbyla jen únava. Poslední tři dny zestárla nejméně o deset let.

„Vypij to, už konečně.“ Vít Maňas jí pohadil po ruce.

Žena se na něj podívala smutnýma očima.

„Viď, že se najde?“

Uhnul pohledem.

Měl zlé tušení. Bylo to jejich dítě. PROBOHA, proč je osud znovu tak zkouší.

„Viď, že mi ho nevezmou?“

 Rudolf Kaprál otevřel denní tisk. Kupoval si vždycky Blesk. Jeho kamarád Kebloň, který bydlel naproti, se mu vždycky smál.

„Rudolfe, nečti ten bulvár, nebo ti hrábne,“ říkával.

 Byl vdovcem už třináct let. Jeho žena zemřela náhle. Našel ji odpoledne ležet na posteli stejně tak, jak ležela, když jí ráno políbil, než šel do práce. Měla krásnou smrt. No, nějak to doválčím.

 Otevřel noviny a začetl se.

„Dáme se doleva.“ Nařídil Vilda.

„Já bych to prozkoumal i vpravo.“ namítnul Tomáš.

„Jasně, že to prozkoumáme i vpravo, ale začneme nalevo. Jsou tu nízké stromky.Tam by mohl někde být.“

Tomáš Květák držel v ruce tenisku. Byla celá mokrá. Mokrá a špinavá.

„Hele, a myslíš, že je to fakt jeho?“

Mandl považoval otázku za zbytečnou.

„Pojď, nejdřív prohledáme támhleto smrčí.“

Pomalu začali postupovat po vytyčené trase. Nízké stromky byly mokré a jejich větvičky je píchaly do zad. K tomu se rozpršelo. Půda byla vlhká. Bořili se do země. 

 JEDENÁCTILETÝ CHLAPEC SE ZTRATIL.

To byl právě ten článek, který zaujal Kaprála.

Když se totiž někdo ztratí a ten někdo je zrovna mladý klučina a ještě k tomu se ztratí v městě, kde čtenář bydlí, je to zajímavý námět k diskuzi. Brzy se vytáhne s trumfem.

 Zazvonil na souseda.

„ Nazdár, Rudo.“ Kebloň měl upito. Byl také vdovec. Možná právě proto k sobě tak přilnuli. Jeho žena nezemřela s takovou noblesou jako jeho Jaruška, Kebloňová chtěla stihnout vlak, který se zrovna rozjížděl, jenomže se jí to podařilo tak na půl. Prostě naskočila a sklouzla pod soupravu. Jaroslav Kebloň, který stál na perońě stačil jen říct: „co děláš, babo bláznivá?“

 Rudolf Kaprál držel v ruce tisk.

„Zase jančíš s těma novinama? Pojď dál.“ Ustoupil, aby mohl projít.

„Našel jsem zajímavej článek,“  řekl Kaprál a pohodlně se usadil do křesla.

„Znáš Maňasovi?“ zeptal se a aniž by čekal na odpověď, pokračoval.

„Tak Maňasovým se převčírem ztratil kluk.“

 Kebloň něco zamručel.

„Maňasovi znám, dyť bydlej tady kousek vedle. A toho klučinu taky. Je takovej živej.“

Kaprál se zatvářil rozpačitě.

„Myslím, že už ne,“ odtušil Rudolf a četl:

„Pohřešovaný chlapec byl oblečen do modrého trička, zelených kraťasů a na nohou měl BÍLÉ TENISKY, chápeš to?“

Samozřejmě, že to Kebloň nechápal. Na včerejší procházce byl totiž Rudolf Kaprál sám, takže nemohl tušit, že jeho kamarád vdovec našel na cestě ležet bílou tenisku, TU TENISKU, kterou o den později našli Vilda s Tomášem..

„Nechápu,“ přiznal bez okolků.

„Co když udělal to, co náš Vojta?“ zeptala se Maňasová.

Manžel se rozlobil.

„O Vojtovi se mluvit v naší rodině už nebude. Je prostě pryč!“

Věra se dala do pláče.

„Co když náš Vítek udělal to samý?“ Byla k neudržení.

 Jejich syn Vojta se ve třinácti oběsil. Byl vymodleným dítětem. Chytrý, tichý s výborným prospěchem. Dělal svým rodičům radost až do třinácti let, než si tedy u Zbořenýho Týna vzal život.

 Pak se narodil Vítek. Zaplaťpánbůh za něj, říkávala Věra. Věřila tomu, že se její prvorozený vrátil v převtělení. S mužem o tom nesměla mluvit. Byly to podle něj scestný bláboly.

 Postupovali systematicky.

Byli od sebe několik kroků, soustředěně se pohybovali po kružnici. Jejich záměr byl prohledat úsek třista metrů od místa nálezu tenisky.

„A co když tu nikde není?“

Větvička zasáhla Vildu do oka.

„Sakra,“ ulevil si, „proč by tu jako neměl bejt?“

Teď začne s historkou o jeho tátovi, který našel v těchto místech visence.

„Můj táta ho taky našel! Visel támhle na tom stromě!“ Ukázal na strom, který byl pro oběšení jak dělaný. Velký dub s pravidelně rostlými větvemi.

„ Tvůj otec to měl snazší,“ namítnul jsem. „Tady ho nešlo přehlídnout.“

Vilda tomu říkal shoda náhod. Je přeci náhoda, když jeho otec našel v lese oběšence a jeho syn se vydá ve stopách ztraceného kluka, který byl shodou okolností mladším bratrem onoho oběšeného. Myšlenkové pochody mu dělaly radost. A jeho tenisku našli skoro na stejném místě, kde se jeho bratr oběsil. Skvělé.

„ Mám druhou!“ zvolal Mandl.

Vedle malého smrku u pařezu ležela druhá bílá teniska. Malá, mokrá, bílá.

„Téda,“ zahučel s nadšením Tom.

Vilda vzal tenisku do ruky a zálibně si jí prohlížel.

„ Víš o tom, že když má člověk zemřít, nejdřív ztratí boty?“

 Na stole rodiny Maňasových zazvonil telefon.

Nikdo z manželů ho nechtěl zvednout. Očekávali zprávy.

Policii nahlásil pohřešování syna Vít Maňas. Ještě se nikdy nestalo, že by se jejich syn nevrátil domů před osmou hodinou večerní. Jejich zlé tušení se pomalu začalo naplňovat.

Maňas zvedl telefon.

„Prosím, Maňasovi.“

Z druhého konce se ozval starší hlas.

„Tady je Kaprál, dobrý den.“

Maňas se zamračil. Žádného Kaprála neznal.

„Jste od policie?“ zeptal se, „víte něco o našem synovi?“

„Ne nejsem od policie, ale četl jsem článek, že se vám ztratil syn,“ pokračoval Rudolf.

„Promiňte a co mi vlastně chcete?“ Vít Maňas byl podrážděný. Jeho žena ho sledovala s napjatým výrazem.

„včera jsem v lese našel BÍLOU TENISKU.“

Rudolf Kaprál položil telefon.

„Myslíš, že to bylo rozumný?“ zeptal se Kebloň. „Neměli jsme to spíš ohlásit na policii?“

Kaprál ho přerušil.

„Rozumný, nerozumný. Tady jde o jejich malýho kluka. Komu jsem to měl asi říct, když ne rodičům.“

„Já bych to spíš ohlásil na policii,“ rouzumbradoval Kebloň.

„Dal jsem mu všechny potřebný informace. Kde jsem jí našel, kdy jsem jí našel, jak jsem jí našel, a vůbec, co chceš víc?“

„Nerozčiluj se,“ uklidňoval ho Kebloň.

„Taky třeba nemusí být ani jeho!“

Jaroslav si nalil panáka vodky.

„Chceš taky?“

„Našli jeho tenisku.“

To byla jediná slova, která vyřknul Vít Maňas směrem ke své manželce.

„Proboha, je mrtvej, já to vím, je mrtvej,“ štkala.

„Zase mi ho vzali, mýho miláčka, mýho Vítka.“ Věra Maňasová dostala krátký, hysterický záchvat, který trval do okamžiku, než se zhroutila na postel.

 To už Vít Maňas neviděl. Vzal ze skříně malorážku a vydal se na místo, které velmi dobře znal, a o němž přísahal, že už ho nikdy v životě nenavštíví. To místo bylo totiž prokletý. Byl tam jen jednou, před třinácti lety, jeho syna Vojtu ještě neodřízli. Visel tam a houpal se ve větru. Jeho krev. Jeho Vojta Maňas. Těch třináct let uteklo jako voda. A teď milovaný Vítek.

 A pak ho konečně našli.

Ležel v mechu na zádech. Jeho křiklavé tričko bylo stejně modré jako obloha.Už to chtěli vzdát, pak je napadlo jít se podívat do těch nízkých břízek. Byl to dobrý nápad.

 Oba chlapci nad ním stáli a dívali se na něj.

„Ještě nikdy jsem mrtvolu neviděl,“ přiznal se Tomáš.

„ Já také ne,“ prohodil Vilda.

 Náhle si všiml čehosi zvláštního. Hrudníček ležícího chlapce se rytmicky zvedal nahoru a dolů.

S užasem sledovali Víta Maňase.

„On žije, vole!“

 O tři dny později si koupil Rudolf Kaprál svůj oblíbený Blesk.

První článek, který ho zaujal nesl název MASAKR V LESE.

Zalil si své kapučíno, kousnul do koblihy a začal číst.

Zajímalo ho hlavně, kolik je mrtvých. Většinou sladil podle nebožtíků. Když byl jeden mrtvý, měl kapučíno málo sladké. Dneska ho bude mít přeslazené. Stejně ho vypije s chutí.

Dal do kapučína čtyři kostky a s chutí se zakousnul do koblihy.

Po čtyřech řádcích mu přestalo chutnat.