„ Ty vole, to se už nedá vydržet!“ Lojza převrhnul sklenici, která se rozbila.

V zakouřeném baru U vydry seděli dva kamarádi Lojza Breburda

s Vítkem Podlesným.

„Já ti říkám, že to musí jednou přijít!“ Vítek mávnutím na sličnou barmanku objednal další Modrou děvku, jak říkali míchanému nápoji z rumu a curacaa.

„Chlastáme modrou děvku a já o žádnou nezavadím, kurvadrát,“ pěnil Lojza.

Blondýna za barem je sledovala s despektem.

„Tu sklenici vám účtuju, pánové. A bordel mi tu nedělejte.“

 Lojzík povzdechl: „Kéž by, kéž by tu byl bordel.“

 Seděl na barové stoličce vedle svého nejlepšího kamaráda, který neměl naopak o ženy nouzi.Díval se do zrcadel, jimiž byl bar obložený a smutně přemítal, proč zrovna matka příroda neměla svůj den, když tvořila Lojzu Breburdu. Silné brýle s masivními obroučkami, zpoza nichž se různými směry dívaly rychle těkající oči zapadlé v hrudkovatém obličeji, dodávaly Lojzovi výraz zhrzeného odpadlíka.

„Vošukal bych i vopici!“vykřiknul.

Vítek Podlesný, který pracoval s Lojzou jako ošetřovatel v zoologické zahradě několikrát dokladoval své přátelství k Lojzovi nabídnutím své partnerky.

„Jsi magor? S brejlatým šimpanzem chrápat nebudu. Za co mě máš?“ zněla jedna z jemnějších odpovědí jeho milenek.

Vítek se s náhlým nápadem otočil k Lojzovi.

„Jak zněla ta tvoje poslední věta?“

Lojzův pohled byl apatický.

Je fakt odpornej, pomyslila si barmanka a dodala: „ Hoši je půlnoc, zavírám.“

Oba se pomalu zvedli a vykráčeli z baru do teplé noci.

„Ty vole!“ opile se zasmál Lojza. „Nemyslel jsem to vážně.“

Jakmile něco Vítkovi vleze do hlavy, musí svého nápadu dostát, ať se děje cokoliv a tenhle nápad se mu zamlouval

„Nemel a deme!“ zavelel.

Spoře osvětlená zoologická zahrada  je přivítala okázalým tichem. Jen z Pavilónu ptáků se ozývaly různé skřeky.

„Starej Vaňkát mi povídal, že to zkoušel,“ šeptal Podlesný. „Prej to je úplně stejný jako se ženskou, akorát že nevzdychá, ale jemně kňučí,“ dodal.

„Já fakt nevim.“ Breburda byl čím dál nejistější.

„Vaňkát nelže! To si pamatuj. Měl podobnej problém co ty, tak si logicky pomohl v rámci svýho pracovního prostředí!“

„Bude krotká?“ Breburda pomalu začínal věřit, že onu bláznivou věc udělají.

„To asi jo. Pro vopici seš hezoun.“ dodal a hlučně se zasmál svému vtipu.

Prošli pod cedulí „LIDOOPI.“

Vítek rozsvítil světla.

„Vrátnej chrápe, z něho strach mít nemusíme.“

Zápach v pavilonu opic byl nesnesitelný.

„Ty vole,“ Lojza pomalu ztrácel půdu pod nohama, „chce se mi blít!“

„Tak blít nebo šukat? Nebuď labuť.“ Vítek byl nápadem naprosto pohlcen. Představa, že se dívá na svého kamaráda, který kopuluje s opicí, ho nadchnula.

Kráčeli úzkou uličkou a pozorovali chlupaté tvory, které vyděsilo světlo v tak nezvyklou hodinu.

„Tak kterou princezničku si dáme?“zastavili se u dvou šimpanzů. „Ta menší, to bude asi samička, dívej, jak se láskyplně dívá. Líbíš se jí.“ Podlesný byl v tranzu.

Breburda si prohlížel asi metr vysokou opici, která měla v tlamě kus slámy. Přežvykovala.

„Hele, je moc malá,“

„Ty vole, to se ti zdá, je akorát. Je to šťabajzna.“ Vítkovi se nezamlouvala myšlenka, že by si mohl Breburda akci rozmyslet.

„Nelíbí se mi, je malá a divně kouká.“

Šimpanzí samice strčila prst do čenichu a zálibně se začala v něm dloubat.

„A vůbec, nemá způsoby,“ dodal. „Chci jinou.“

Pomalu procházeli jednotlivé boxy, které byly odděleny mřížemi.

„Co zámek?“ zeptal se Breburda.

„Neboj, myslím na všechno,“ zacinkal klíči.

Zastavili se u velké klece. Opice seděla v tureckém posedu a dívala se na své hosty.

„Vítku,“ ukázal prstem Breburda, „ ta se mi líbí.“

Podlesný měl zřejmě jiný názor.

„Ty vole, vypadá jak Vycpálková.“

Myslíš tu prodavačku v zelenině?“ Breburdu jímalo jemné mravenčení, které končilo v rozkroku.

„Jo, tu,“ doplnil Vítek.

„Tak ta se mi zrovna líbí. Podoba čistě náhodná?“ řečnická otázka Lojzu pobavila.

Přistoupili blíž a vzájemně se prohlíželi.

„Dyť je zrzavá jako liščí prdel! A je ohromná jak kráva, vole Lojzo, nevzal sis velký sousto?“

 Sto sedmdesát centimetrů měřící a stotřicet kilo vážící samec orangutana bornejského je pozoroval. Ty dvě samičky, které na něj civěly, se mu zamlouvaly. Byl sám v kleci zavřený už šest měsíců bez sexu. Kdyby se mu tak dostali do spárů. Bornejská trojka. Vycenil své žluté zuby.

„Heleď, teď se na mě usmála.“ Radostně povykoval Lojza Breburda.

Vítkovi se vůbec nelíbilo, jak opice vycenila zuby. „ Měli bychom jít.“

„To ať tě ani nenapadne.“ Lojza byl vzrušený. Poslal vzdušný polibek své princezně.

„Otevři tu klec.“

Jeho síla je úchvatná. Dovedl ohnout třípalcovou trubku bez námahy a široko daleko se snad až na výjimku goril žádný samec jeho síle nevyrovnal. Jsou k pomilování...

Vítek Podlesný vytáhnul svazek klíčů a hned prvním jej odemknul.

„No vidíš, vole!“ zaradoval se Lojza. „ A je to!“