Purpurová oblaka se začínají scházet na večerem ztemnělém, přesto však hříšně krásném nebi. Kupičky mokrého sněhu snáší se k zemi rozvážně kolíbavými pohyby, dokud je ve své zuřivosti a mrazivé síle neurve mocný vítr a nemrští jimi o kamennou dlažbu chodníku a jiné zase z dobrého rozmaru vyhoupne na vysokou zeď z neomítnutých cihel. Ale ty nejzasvěcenější přehoupne až do podivného světa šedivých stínů za zdí. Tady se drobounké křišťálky sněhu uvelebí na jakési vysoké leštěné desce a rozhlíží se okolo. Holé větve houpou svými stíny na bělobě sněhu, poznamenané červení zapadajícího slunce. Jaksi zvláště působí i množství opracovaných, leštěných kamenů. “Jak malicherní jsou lidé,” pomyslí si vločka.

Kdesi v dáli prásknou dveře. Klíče chrastí v zámku. Konečně zacloumá muž klikou kostela, aby se přesvědčil, že jsou dvířka řádně uzamčena, a vykročí umetenou cestou vpřed. Je statné postavy, široký v ramenou a s lesknoucí se lysinou postupující od čela až na temeno hlavy. Zavrtá ruce hluboko do kapes a s bláhovým úsměvem pozvedá zrak k nebi. Pod bradou se blýskne bílý proužek vsunutý v límec. Jeho obličej září štěstím. Vesele odbočuje z cesty a vydává se jen mírně ušlapanou stezkou klikatící se mezi náhrobky. Necítí strach, ani vzrušení, sdílí prostor s mrtvými už takovou dobu, že mu jejich přítomnost častěji schází, než překáží.

Po chvilce chůze ho najednou osloví ochraptělý hlas: “Dobrý večer, otče.” Muž se rozvážně otočí. “Dobrý večer, babičko, co tak pozdě, na hřbitově?” podiví se , když spatří postarší dámu chabé postavičky, ale upřímného a veselého obličeje. “Ale, trochu jsem se zapomněla, já bába stará a zdržela jsem se. Je tu takový klid,” usměje se babička. “Doprovodím vás, pojďte,” oplácí farář taktéž úsměvem. “Máte vy to ale štěstí, taky jsem vás tu mohl zamknout.” Vykročí společně a okamžik jen poslouchají křupat sníh pod nohama.

“Víte, pane farář,” začne nesměle babička řeč, “vlastně bych se vás ráda na něco zeptala.” “Rád odpovím,”opáčí kněz nenuceně. “Nemějte mi to za zlé,” pokračuje stařenka,” jsem babka obyčejná, hloupá, a přesto zvědavá…” “Jen se ptejte,” pobízí ji muž vesele. “Zajímalo by mě…,”odmlčí se babička, “ jestli jsou takoví lidé v nebi.” A při těchto slovech ukáže svým seschlým stařeckým prstem na sešlý a zelení zarostlý hrob. “Kdo je to?” vyzvídá kněz. “Dobrý křesťan…,” odvětí babička. “Potom samozřejmě,” odpovídá kněz nechápavě. “A kolaborant,” doplní stařenka a upře své veliké tmavé oči na přemýšlejícího muže.

“Co vás napadá, babičko,” podiví muž po chvíli a otočí se na ni, “Ježíš jasně řekl: Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují, abyste byli syny nebeského Otce.” Babička se pousměje, “ano, jenže v bibli se taky píše: Každý ať se podřizuje vládní moci, neboť není moc, leč od Boha. Ty, které jsou, jsou zřízeny od Boha, takže ten, kdo se staví proti vládnoucí moci, vzpírá se Božímu řádu.” “Jenže člověk musí mít vlastní rozum a poznat, co je dobré a co ne,” namítá kněz trochu roztrpčen stařenčinou odpovědí. “Ale on shledával správným právě to, co činil, a nečinil tak ze zbabělosti, nýbrž z přesvědčení. Je to špatně?” “Ano, protože fašisté byli kacíři a dávali to jasně najevo už zacházením s židy.” “Copak židé byli bližními Krista?” “Ano, byli a jsou.” “Tak proč nejsou připuštěni do království nebeského?” “Protože o to nestojí.”

“Jste dobrý farář,” pousmála se stařenka po krátké pauze, “a dobrý člověk. Říkáte tedy, že člověk má hledat dobro a z něho vycházet?” Farář přikývne. “Jenže já říkám, že není věc dobrá ani zlá, že je jen různý pohled na ni. Koukněte tam,” a pokynula svraštělým prstíkem k mohutnému pomníku s rudou hvězdou na vrcholu. “Jste mladý člověk, pane farář, pamatuje se možná tak na pionýr a spartakiádu, ale dřív bylo všechno jinak,” odmlčí se, “víte, i když se tady neválčilo, válka byla s námi. Byla cítit ve vzduchu, taková nekonečná nejistota, strach skrytý v každém nádechu. Doma jsme měli v hodinách schované prvorepublikové známky, jubilejní. Vždycky, když jsem se na ty hodiny podívala, přeběhl mi mráz po zádech. Vždycky.” Znovu se odmlčela a začala zpomalovat chůzi. “Když tito chlapci přišli, zmocnilo se nás cosi nepoznaného. A když potom nastoupili do řad…” Při těchto slovech se zastavila v chůzi úplně a zůstala hledět zasněně před sebe, jako by chtěla mezi zasněženými náhrobky znovu vzkřísit zástupy alexandrovců, “začali zpívat. Mohutně a nádherně, o míru, o svobodě. Zpívali vesele, jako by ani nebyli lidmi, jako by nikdy nebyli vojáky. Křičeli do světa, že válku zahnali, že ji porazili… My všichni, jak jsme tam stáli, jsme byli rázem bílými holubicemi míru vypouštěnými po stovkách a vznášejícími se nad vlastní svobodou. A rudá hvězda? Panečku, tehdy byla rudá hvězda cejchem hrdinů… A teď řekni, chlapče, cožpak byli tito hoši špatní, zlí, nebo jsou zlí ti, kteří dnes bezostyšně plivou na jejich rudou hvězdu a sami přitom v životě nesvedli víc, než zasvěceně nadávat?” Po těchto slovech opět vykročila vpřed a víc než čekání na farářovu odpověď zaměstnávalo ji samotnou rozebírání vlastní otázky. “Máte pravdu, babičko, nezažil jsem to, ale myslím, že komunismus nebyl správnou cestou k řešení poválečné politiky.” Babička se usmála: “Milý chlapče, nešlo o politiku. Nám, obyčejným lidem, už vůbec ne. Šlo o ideál. Svět, ve kterém jsme žili, byl sice jaksi falešný, ale my to věděli, a připadali jsme si proto ohromně moudří. To, co jsme dělali, co jsme říkali mělo svůj podtext a ten dával všemu smysl. Těžko ti to vysvětlovat.”

“Ještě jednu otázku, smím?” ptá se babička po krátké pauze. Farář zamyšleně přikývne. “Jsou v nebi takovíto lidé?” a mávne rukou neurčitě po několika hrobech podél stezky. “Co jsou zač? ” ptá se farář, ale v jeho hlase je znát vyčerpání. “Lidé, kteří žili, žijí a žít budou. Takoví ti, kteří toho v životě moc neudělali. Jako kojenci probrečeli křest, potom absolvovali školu, o svátcích zašli do kostela. V práci byli, jací byli, přivedli na svět několik dětí, dali jim lásku i smutek, trochu obecné moudrosti a několik rad do života. Potom si umřeli. Za celý svůj život nehledali žádná tajemství, nepoznali svůj smysl, nepochopili nic, na vše si odpovídali jen Boží moudrostí. Jsou v nebi?” “Nevidím důvod proč ne,” odpoví farář, “pokud žili počestně a zbožně, je pro ně místo v království nebeském.”

Babička se pohrdavě usmála, ale zamyšlený muž ji nesledoval. “A jaké je to vaše království nebeské?” “Je to rajská zahrada, plná květů a krásy. Místo, kde člověk bude šťasten, kde nebude smutku, protože Bůh setře každou naši slzu, kde bude pán Ježíš a s ním hojnost a blaho,” odpoví farář s uspokojením a zasněně. “Já nechci do ráje,”odvětí stařenka. Farář se na ni udiveně otočí. “Nechci,” opakuje babička zřetelně, “co já bych tam dělala? To musí být taková nuda.” Pronášela svá slova s jakýmsi ironickým tónem, který faráře pobuřoval, zároveň ale musel poslouchat, protože takovou řeč, jakou vedla stařena, ještě nikdy neslyšel. “Kdo stojí o květy tam, kde je jich hojnost? Vždyť člověk je živ z konfliktů, z jejich řešení, co si počne tam, kde je vše dokonalé? Co bude dělat od rána do večera, když nebude mít nad čím přemýšlet, co řešit? A co teprve, když tam musí zůstat celou věčnost?” Stařena se upřímně a vesele zasmála, potom značně zpomalila krok. “Pane farář, varuji vás, vždyť vy se do toho ráje se svou zbožností nakonec dostanete, ale je to zlatá klec, uvězní vás na věčnost do slepého blaha. Cožpak lidé dnes nemohou být šťastní? To se ví, že mohou, ale nejsou a proč? Protože si vždycky najdou další problém, protože je nebaví být pořád jenom šťastnými.”

Po těchto slovech se usmála a zůstala stát u jednoho z hrobů. Farář si usilovně skládal stařenčina slova v hlavě a hodlal jí je co nejrychleji vyvrátit. Roztěkaně se rozhlédl a pohled mu bezděčně přistál na náhrobku poblíž stařenky. Jeho myšlenky se rázem rozplynuly. Muž zůstat pohledem přikován k zašedlé podobizně na náhrobku. Znal ji, tu starou dámu, jež se na něj zpod matného sklíčka usmívala, jméno mu však nic neříkalo. Zamyšleně pozvedl zrak. Pak mu ale přejel po zádech mráz. Pohledem se zastavil na zvrásněné tváři své společnice. Usmívala se. “Jsme tady,” přikývla babička. “Nezapomeňte na mě prosím, pane farář.” Po těchto slovech došla lehkým krokem na sněhem zapadaný hrob. “A ještě,” podívala se s úsměvem na zbledlého muže, “nechtějte do ráje.” Potom zmizela.

Otřesený farář zůstal nehnutě stát. Po chvíli prvního zděšení se začal nervózně rozhlížet. Na úzké stezce mocně zapadané sněhem se klikatí pouze jediná série stop. Majestátní kostel za záclonou z holých větví se třpytí v paprscích měsíční záře. Je úplněk, noc duchů.