I. Je červnové ráno a všude kolem nebe. Nahoře bez hranic, o sto metrů níže ozářené prvními paprsky vycházejícího slunka, zčeřené chladným větrem a poeticky orámované zelenými břehy. Stužky chodníčků se stříbrně lesknou po nočním dešti.
Nemůžu mu to mít za zlé. Mluvili jsme spolu o všem, taky že si kdokoli z nás může najít někoho jiného. Nic netrvá věčně. Ale teď už to nemá smysl. Ten rok a půl s ním mi připadal nekonečný. Bylo všechno, co být mohlo. Vášnivé noci, dny nabité radostí a nemyšlení na konec. A ten je najednou tu, dloube mě pod žebrem a připomíná mi větu, že než bez něj, to raději… Tak jo, sliby se maj plnit nejen o vánocích. Ale ještě jednou to zkusím, naposled, co kdyby… - jestli to zvedneš, vrátím se - Obsazeno. Zavírám oči a letím k nebi.
II. Noční bar je oba vyplivl do chladného svítání. Ploužili se podél řeky v úporné snaze vystřízlivět. Namáhavě se rozpomínal na včerejší večer. Co se to všechno…v bolavé hlavě mu vytanula rozesmátá servírka a pak vášnivé muchlování za rohem; jak jsem to mohl tušit, že nás tam uvidí… Tak zoufalý obličej jsem u něj ještě neviděl. Kam vlastně šel, napadlo ho. Asi domů, nejspíš bude spát. Sáhl po mobilu a vytočil známé číslo, co kdyby… - modlím se, abys to zvedl - Obsazeno. „Co pořád máváš s tím debilem vole, tak už se na ni vyser, zase s někým kecá, žádná baba za to nestojí…ty vole, čum, támhle někdo skáče dolů…!“ | 
