Vzduch se chvěje horkem a nervozitou. Vzdáleně si uvědomuju, že mi po zádech stéká pot a lepí mi triko pod startovním číslem ke kůži; nevadí mi to. Z minulých tréninkových týdnů jsem zvyklý na horší podmínky. Rozhlížím se po soupeřích. Někteří z nich jsou cizí tváře, většinu ale znám, pár dokonce velmi dobře. Právě oni mě před lety vytáhli ze srabu a zlákali k závodění. Jsem jim za to vděčný. Vím, že to zní jako blbá fráze, ale sport se mi potom stal jedním ze smyslů života, do té chvíle marného a bezcílného. Postupně přibyly i další záliby – malování, fotografování… Na pokyn startéra se přesunujeme na čáru. Napadá mě, že jsem ještě nezahlédl manželku s dětmi. Určitě budou čekat a fandit u cíle, jak je jejich zvykem. Až bude po závodu, ať dopadne jak chce, zajdeme na pivo to oslavit. Je to sice jenom krajský přebor, ale vždyť je to jedno; dokud nejde o život,… Usmívám se. Slunce mě krásně hřeje do zad a já čekám na start a pevně svírám kola svého speciálně upraveného invalidního vozíku.
Počet úprav: 4, naposledy upravil(a) 'rainman', 21.11.2006 15:02.