díváš se, dívko bledá
tam na břehu
nekonečné řeky
(a přesto stále žíznící)
na provázky
     co vázali jsme
     snad ze svých prstů
     včera a na věky
     navzdory sobě, vichřici
     (možná z lásky ?)
 barevné pramínky
 za každý němou linku
 v uzlících vzpomínky
 jak písmo starých Inků
     proplétáš, lehce hříšná
     do stříbrného hlasu
     zrozená kdysi ránem,
     má,
     z plamene a jasu