Začalo to nevinně, když se můj syn nabídl, že pověsí barevné svíčičky na okno.
     Neprozřetelně jsem souhlasil, netuše v tom nic podezřelého. Měl jsem sice pocit, že při mém souhlasu přelétlo jeho tváří cosi potutelného, ale v tu chvíli někdo zazvonil a už jsem na to zapomněl.
     O to větší šok mě čekal, když jsem za chvíli přišel do obýváku.     "Okamžitě to sundej !" zaburácel jsem na něj.
     Naoko nechápavě se na mě podíval : "A co, tati ?" zeptal se udiveně.
     "Tuhle hrůzu ! Co řeknou lidi, až to zvenku uviděj´?!"
     "Nojo, furt..." souhlasil neochotně a začal svítivky odlepovat od
skla.
     Po další čtvrthodince jsem se vrátil do pokoje a strnul jsem.
     Byla tam zase. Ještě dokonalejší, větší a upřímně řečeno, povedenější než předtím.
     Nadechl jsem se a...ne, nezabil jsem ho. Aspoň zatím. Když se
připlížil ke dveřím, už jsem vyšuměl. S pubertou je těžké bojovat.
A tak jsem jenom řekl : " Synu, uvědom si jednou provždy, že píča opravdu, ale opravdu NENÍ vánoční symbol..."