Dílo #48621 |
Autor: | Haber |
Datum publikace: | 20.04.2008 11:48 |
Počet návštěv: | 671 |
Počet názorů: | 15 |
Hodnocení: | 9 2 4 |
Prší |
Tvoje rozkvitnuté lupene
lákajú rozdielmi lásky
voňavé umieranie
na tŕni slov zapichnutých
do zahojených rán
sa rozbieham dažďom
a ty si dlaňou čistíš
pančušky na lýtkach ofŕkané
nápadmi chodníka
a mlák
rád by som to robil za teba
lenže ten trolejbus
som stihol aby ma odniesol
do bane z ktorej z hlbiny
vynášam na svetlo
chlieb budúcich kým
moknem pred oltárom
zaspatých dní
zasypaných
|
|
Názory čtenářů |
20.04.2008 11:52
Rajmund
|
Dva světy:-.) |
20.04.2008 12:42
závojenka
|
...zasypaných... |
20.04.2008 12:50
logik
|
ten první verš mi odradil
(mám asi šílený představy) |
20.04.2008 14:28
siorak
|
Ano, chce to číst 2x, aby člověk strávil ten úvod. Ale jinak jedna z tvých nejhezčích. Je tam menší vodopád slov, ale zato o to víc prožitku. Jdu do plných. |
20.04.2008 16:11
Goldilocks
|
pančušky, trolejbus, zaspaté dni...uf |
20.04.2008 17:27
marťánek paní Koutné
|
...voňavé umírání na trní slov zapíchnutých do zahojených ran...* |
20.04.2008 22:12
Sany
|
pančušky sú super... |
20.04.2008 23:41
HanaKonvesz
|
.. ofrkané.. |
30.04.2008 18:04
Marty_Zappa
|
ee - zas ten trolejbus :-( |
10.05.2008 13:04
stanislav
|
ofŕkané
a tohle je jako co? hehe |
10.05.2008 13:20
stínka_
|
stanislav napsal(a): ofŕkané
a tohle je jako co? hehe to je erotika, která se chodníku týká :-) |
10.05.2008 13:56
stanislav
|
Umožnili nám tak zapomenout na toto neviditelné médium, v němž jsme spolu s ostatními zvířaty a rostlinami ponořeni, které hmatatelně spojuje vnitřek našich dýchajících těl s vnitřkem stromů a mraků. Vítr je pro tolik orálních kultur mystériem všech mystérií, a přesto je naší kulturou, stejně jako vzduch a dech, často zapomínán. Nemluvíme o vzduchu mezi námi, ale jednoduše o prázdném prostoru. Jako bychom cítili, že tam nic není, žádné fyzické spojení.
|
10.05.2008 13:57
stanislav
|
Začal jsem žasnout, co to vlastně písmo způsobuje. Zjistil jsem, že každé písmo zvláštním způsobem vtahuje naše smysly, a tak velmi specificky ovlivňuje i náš vztah k jazyku a smyslovému světu. Ale zvláště jedna forma písma, které nazýváme alfabetou, skutečně položila základ pro druh intelektuální distance od přírody, která je obecně rozšířená v západní civilizaci. Starověká semitská aleph-beth, z níž jsou vlastně odvozeny všechny alfabety, nezaznamenávala v psané formě žádné samohlásky. Čtenář při čtení souhlásek sám doplňoval samohlásky, které jsou ovšem dechovými zvuky. Nepřítomnost psaných samohlásek uchovávala vědomí posvátnosti, které v mnoha orálních kulturách bylo spojeno s větrem a dechem. Pro tyto kultury není řeč nic jiného než utvářený dech a neviditelný vítr je tím pravým mystériem ducha, který propůjčuje všem věcem život a vědomí. Byli to Řekové, kteří jako první použili specifické znaky pro samohlásky, pro dechové zvuky, čímž účinně desakralizovali vzduch i dech.
tady to moudro začíná... chichi |
10.05.2008 13:58
stanislav
|
Rozhovor fyzika Jeremyho Haywarda s americkým filosofem Davidem Abramem o jeho knize Kouzlo smyslů probouzí zasutou intuici živého oduševnělého světa. Kniha je pokládána za mezní dílo v oblasti současné ekologické filosofie a etiky, které otevírá výhledy do nové, více účastné kultury.
Jeremy Hayward: Možná bychom mohli začít náš rozhovor tím, že si povíme něco o animismu. Zdá se mi, že hlavní věcí, kterou se snažíš ve své knize Kouzlo smyslů sdělit, je vědomí, že svět není vytvořen z mrtvé hmoty - že bohatý život a inteligence se nacházejí ve skutečnosti všude.
David Abram: Jedna ze silných intencí, jež prochází celou knihou, je snaha zbořit tu uměle vytvořenou hranici mezi tím, co je a co není oduševnělé, nebo mezi tím, co je a co není živé. Velmi chci naznačit, že vše je živoucí, oduševnělé, že všechny věci mají svůj dynamismus, že se vše hýbe. Některé věci se jen pohybují mnohem pomaleji než jiné, takže jejich pohyb nezaznamenáme tak snadno. Dejme tomu, že při procházení krajinou upoutá mou pozornost krásná strmá skála - když to říkám, mám na mysli konkrétní útes - , a já shledávám, jak jsem pohnut touto přítomností, touto skálou, objetím té neúprosné síly, která se mě zmocní pokaždé, když okolo ní kráčím. Jsem-li pohnut touto bytostí, jak bych o ní mohl říct, že se nehýbe? Tvrzením, že se skála sama nepohybuje, popírám svou vlastní přímou zkušenost.
a tady je uplněj začátek. chňo ch'ňo... |
10.05.2008 15:43
stínka_
|
chňo chňo :-)
já čtu Pandořinu skříňku od Skaterové, taky maso:-) |
Přidat názor ...nápověda k hodnocení  |
(Pro přidání názoru je třeba se přihlásit)
|