Myslim, že jsem byla dneska na slunci moc dlouho. Světlo mě vzbudilo velmi brzy, nikdy jsem totiž na oknech neměla záclony nebo závěsy. Kocourek ležel vedle na polštáři, málem bych zapomněla, že ho tu mám. Jemně oddychoval a tlapky měl natažený dopředu jako v křeči. Sbalila jsem do batohu pár věcí a proběhla chodbou ven a pak dál za barák a po silnici pryč. Nikdy už nechci potkat svojí domácí. Zapálila jsem si cigaretu, poněvadž brzo po ránu chutná nejlíp a pak jsem mířila někam k lesu. Obloha byla jasná, kdyby přiletěli dneska, možná by se mi ani nechtělo. Ale druhou příležitost by mi už nedali, takový věci se nestávaj. Teplo nabývalo na síle, ale ještě pořád se dalo docela dobře dýchat a boty byly mokrý od rosy. Určitý období svýho života mam jednu píseň, kterou posloucham dokola a žiju v jejím rytmu. Teď to byl zrovna maďarskej folk od Ghymes, ta píseň tancovala v mojí mysli a já už uplně zapomněla, že ty housle hrajou vlastně hrozně smutně. Cítila jsem kalafunu i vůni houslovýho dřeva, jak struny dřou do prstů a levá ruka pomalu tuhne. Můj učitel tak vždycky voněl, měl tu vůni v prstech. Když jsem hrála naposledy, stála jsem na balkóně a dívala se do zahrady. Někdy, když hrajete malíčkem, cítíte jak zjemna ťukne o pražec a pak pustí strunu. Měla jsem dobrý housle, vevnitř byl štítek s nápisem Antonius Stadiuarius Cremonae, Faciebat Anno 17/3 a kulatý znak s křížkem a iniciály A. S. Ale to je ta doba , na kterou se už nepamatuju a housle zůstali někde zaprášený se vším ostatním. V lese jsem si sundala boty a vyhřívala se na placatym kameni. V batohu cinkalo o klíče růžový víno. Zapila jsem jím jedno moclobemidum a kupodivu i valium, poslední z plata. Ptáci možná zpívali, ale mně hráli Ghymes a všechno to začalo hřát, slunce i růžový víno i ten klid a tma za víčky. Někdy jsem slyšela dýchat svoje tělo, nohy a ruce a břicho, všechno zvlášť a pak se to slilo do jednoho velkýho nádechu a výdechu a já zkoušela, kam až to jde, kdy ještě dýcham a kdy už jsem mrtvá. Vůbec mě docela bavilo pozorovat mý tělo, co dělá, když ho chci zabít. V létě jsme chodívali do zatopeného lomu a já plavala na hladině hlavou dolu a čekala kdy se tělo začne škubat, aby se nadechlo. Ale můj pud sebezáchovy je dost chabej. Tělo vsakovalo tmu ze dna a hustotu vody a vůbec nevypadalo na to, že by se chtělo nadechnout. Cítila jsem, jak těžknu a klesám ke dnu a jemně dopadávám, ale ve skutečnosti tělo pořád plavalo na hladině a nechtělo, abych se otočila a vdechla vzduch. Něco mě drželo obličejem do vody, slyšela jsem zpívat nymfu, já jí chtěla rozčesat vlasy a obvázat krvavý nohy, ale pak mě někdo chytil za rameno a obrátil. Ty seš fakt kráva to není možný, říkal.

Nejspíš na mě přišel polospánek, hudba se mi vlila do hlavy a mně se zdál zase ten sen. Veliký špičatý hory, skoro jako namalovaný z obrázku a já se snažila dostat co nejvýš. Byly neobjevený, nikdo tudyma nechodil, nevim proč jsem tam lezla. Ten pocit byl hrozně skutečnej. To místo mi přišlo známé. Zdává se mi o různých místech, stavbách a ulicích, které vidím poprvé ve snu a podruhé, když někam po Čechách cestuju. Jednou jsem zkoušela astrálně cestovat a projevilo se to asi až teď. Šplhala jsem jak divá a nakonec jsem je potkala. Vždycky tam čekají, na tom samym plácku. Jedna v šatech červených a druhá v atlasově modrých. Jenom prošly, ani nepozdravily a já věděla, že musím za nima. Pak sen končil. Nevěděla jsem, proč se mi zdají Klímovy vize, ale bylo to tak. Archetypy dobra a zla, možná. Hned na to přišel další sen, který se mi zdává už dva roky, byť v různých obměnách. Připadám si v něm jakoby opilá nebo zfetovaná, nemůžu otevřít oči ani zdržet rovnováhu. Jdu po ulici a padám a prstama se šťourám ve víčkách, abych něco viděla. Jakoby se mi v tu chvíli v mozku všechno motalo dohromady a já se ztrácim v nějaký nemoci s příznakem vypálených očí. To, že se vždycky potom vzbudím mě spíš překvapuje.

Sebrala jsem prázdnou láhev a vydala se zpátky. Vlastně tyhle procházky do lesů nemam ráda, většinou tam potkávám lidi nebo mě štípou nějaký mrňavý mrchy. Domu jsem přišla splavená jak kůň, sprcha mě trochu probrala a pak ještě rituál se žiletkou. Dneska jsem nezajížděla nikterak hluboko. Ale za ty jizvy se stydím. Táta vyhlížel z okna, přisunula jsem mu pod čumák misku s mlíkem. Tenhle se učit nemusil, vypil jí naráz. Ještě jsem posedávala na parapetu a pak se natáhla přes celou postel. Pomalu na mě šel spánek, ale oči těkaly po pokoji. Zastavily se na prázdných flaškách u dveří.

Čekala jsem na svého muže. Poslouchala jsem, kdy cvakne zámek u dveří, ale nikdo nechodil. Už dlouhou dobu nikdo nechodil. Některý lidi máme rádi tak moc, že je ze svýho života už nemůžem vyškrtnout. Některý lidi známe ještě předtím, než je potkáme. Čekala jsem svého muže..