Bohužel nedokážu nikdy žít v přítomnosti. Je jaro. Slunce zapadá kolem sedmé. A já už myslim na léto. Až bude zapadat v deset. Zjistila jsem, že dál jak do toho posledního léta se ve vzpomínkách nedostanu, že jsem uplně nějakým zázrakem ztratila dětství a pubertu. Jako bych neměla minulost, respektive jako by ve mně ta minulost nic nezanechala. Všechno to zkazila láska a antikoncepce. Při stěhování jsem vyhodila všechny věci, který se mě týkaly, když jsem byla ještě malá princezna. Malej vyzáblej kulišáckej capart, zdá se mi, že chlapy jsem uměla balit už od školky. Z jejich strany šlo nejspíš o pedofílii, ale já se mezi nimi cítila jak ryba ve vodě, vždycky mě musel někdo obdivovat a taky že obdivoval. Měla jsem velmi roztomilý looking a byla jsem snad chytřejší než jsem teď. Vlastně, něco trošku si pamatuju ještě. V hospodě, do který teď chodim spolu s dalšíma x štamgastama celkem pokročilého věku, sedával otec. Ty záchody tam jsou pořád stejný, to přísaham bohu. Tenkrát jsem se po něm pořád scháněla, vzduch byl zakouřený, zadýchaný, ´kde je táta´ ptala jsem se pořád těch týpků, co tahali jednu za druhou. Tak nějak blbě se smáli, byla jsem rozčílená. Je to moje uplně první vzpomínka na tátu, bylo mi pět. Šla jsem na ty vodporný hajzly, kam mě někdo poslal se podívat, a našla otce ležet poblitýho u záchodu. Chytla jsem ho onehdá za ruku a nakázala, že dem domu. Na stěnu jsem si pak pověsila kalendář a zaškrtávala dny, kdy chodil domu opilej. Jednou okolo toho šel a od tý doby chlastal už trochu míň.

No jo. U spotele stojí už  tejden stará vodka. Jakmile se udělá tepleji, přestávám trochu pít. Jednomu týpkovi z města to zkroutilo nohy, potkala jsem ho u nádraží. Lidi si mysleli, že je nametenej, ale nebyl. Prostě už nemůže normálně chodit. Rozhodla jsem se, že najdu nejtmavější a nejmokřejší místo a tam přečkam do podzimu. Cestou jsem zmokla. Ulice se uplně vylidnila a ta vůně prachu a hlíny, všecko to zůstalo jen na mě a já mezi tim tančila kotníkovej tanec a snažila se dejchat až do břicha. Bouřka měla svůj vlastní obřad. Hřmění v pravidelných intervalech, chvění vzduchu a pak bum. Najednou spadl déšť a obloha se posunula níž. Řekla mi, stejně jako tenkrát ten žebráckej kluk, že mam na všechno zapomenout a já ji poslechla. Zapomenula jsem sebe a když to přestalo, stála jsem tam průhledná. Bez dětských kreseb, bez lezení po stromech, bez vůně ohně…

To místo jsem nenašla. Chtěla jsem přelízt plot, abych se zblízka podívala na prvorepublikovej barák a schovala se v nějakym rozbitym okně, ale hlídač džoukoval něco o starym zlym vlčákovi, takže jsem předstírala, že si tam jen zavazuju botu. Přišlo mi ten den na mysl, že asi zrovna nemam ráda svý zvyky a svoje slova a to jak přemýšlim a to, co jsem kdy napsala a to jak reaguju na lidi. Upjala jsem se na šílenou myšlenku o poltergeistovi a teď, když chci jít v noci na záchod, tak mam co dělat, abych se nezvencla strachem. Netušim, proč by měl poltergeist navštívit zrovna mě, ale dostat stolem nebo ledničkou přes hlavu… no vim, že by to bolelo. Tak jsem začala velmi naivně pozorovat oblohu a teď čekám na mimozemšťany. Zní mi to trochu směšně, ale myslim to vážně. Až budu jednou v létě stát u pořádnýho ohně a budu mít zakouřený vlasy a krk politej vínem a ruce od smoly.. tak oni přiletí, všichni to uvidí, a řeknou pojď sestro a tam někde v tom jejich věčnym světle zapomenu všechny lidi a to jak chutná cigareta po ránu. Tam budu lítat vesmírem a potkávat stejně tak ztracené lidi, kterým ukážu cestu domů. Vím, že se to stane a neni to k smíchu.   

Mluvila jsem s mámou.

„Přitáh včera domu a ustlal si dole v prádelně,“ smála se tomu, „přišel bez ponožek. (Pauza) Víš, co to znamená?“ řekla. Nedošlo mi to. Nebyl to smích..