Hodila jsem do záchodu neskutečný kvantum vody a žaludečních šťav. I přesto, že jsem se téměř dávila, mě  nad tím množstvím přecházel údiv. Hú, vydechla jsem, když bylo po všem a já se opírala o vanu. Přestalo mi být špatně. Byly teprvá tři hodiny ráno, to nevstávali do práce ještě ani mlíkaři. Pustila jsem si desku Joan Baez a točila se po pokoji. Na zápěstí mi praskly jizvy. Potom jsem znovu usla. Myslím, že hlavou opřená o roh postele.

„Pro mě to dítě v osmnácti bylo vlastně vysvobození,“ zaslechla jsem hlas nějaké ženy za mnou. Autobus křižoval městem a snažil se mě kamsi dovést. Bylo mi to k smíchu.

„Aspoň sem mohla vypadnout z baráku. Bylo to tam neskutečný peklo.“ Pak říkala ještě něco o tom, jak doma trpěla, jak tam nechtěla bejt a radši odešla těhotná s třicetiletým Rumunem. Vzpomněla jsem si na Jarmilu. Ve čtvrtém měsíci si zajela pletací jehlicí mezi nohy. Byla nutna kyretáž, sestřičko, opakovala záchranářům a doktorovi, když ji našli, jak se válí v kaluži krve z vlastního klína. Byla nutna kyretáž, opakovala a do jejích očí se kradl mlhavý stín. Občas jsem jí pak chodila navštěvovat do pakárny. Pořád měla pocit, že z ní chčije krev, že kamkoli přijde, tam potratí. Nosila jsem jí knížky a banány a pomeranče, ale když personál vyklízel její pokoj, našel to vše shnilé za postelí. Zůstala mi po ní jen propálená knížka. Držela jsem ji teď v ruce a snažila se ji dočíst. Četla jsem ji už roky. Napadlo mě, že bych ji mohla vyhodit z okna nebo strčit nějaký ženský do tašky s nákupem. Ale neudělala jsem to.

Arnošt Lustig, Nemilovaná (Z deníku sedmnáctileté Perly Sch.). „Jsme opravdu všichni stejní, jak říká pan L.? Snad jsem jen já sama tak zkažená, že mnou prostupuje tajná, tichoučká blaženost, že jsem tomu zase jednou utekla, že mám štěstí uprostřed tolika neštěstí, že jsem šťastná uprostřed neštěstí jiných? Kde se to ve mně vzalo? Kdo to do mě nalil? Kde jsem to posbírala? Mohla bych se toho nějak zbavit, kdybych opravdu chtěla? Neztratí se ta míra, o které mluvil pan L.? Byla bych strokrát radši žirafou, o kterých se mi v noci zdálo, nebo mrtvou hvězdou, která vypadala jako divoká husa a letí na jih. A přece jsem slyšela o lidech, kteří si vyměnili transportní čísla za někoho, na kom jim záleží. Sama vím o tatínkovi, který odjel transportem za cenu, že tu zůstanou jeho dvě holčičky, když jim umřela maminka na nějaký zánět žláz v podpaží. Vím o synovi, který odjel, aby tu mohla zůstat jeho maminka, které je přes sedmdesát a má život na krajíčku.“

Četla jsem si tu pasáž dokola. Sedmnáctiletá Perla Sch. dělala v Terezíně malou kurvičku, aby se mohla dostatečně najíst. Místo peněz dostávala různé věci, které si židovští muži ulili před eSeSákama, občas i nějakej chleba nebo cukr. Byla jsem v Terezíně, tenkrát končilo léto. Ať jsem procházela kudy to šlo, vždycky jsem se dostala k nějakým kasárnám. Ulice byly široké a ploché, vedly od jihu k severu a od západu k východu, ne jinak. Aby se tam nikdo nemohl schovat. Nebe se tlačilo na stromy a ty zas blíž k zemi, jako by na jejich větvích visely čísi duše a tížily je k ohnutí. Po setmění na ulici nikdo nebyl, jak zvláštní – po tolika letech. Turisté odpočívali na hotelích a dívali se na televizi. Seděla jsem v okně jednoho takového domu a kňučela na krásnýho obrovskýho vlčáka, zavřenýho dole v kleci. Některé domy měly na střechách terasu a byly namačkané na sobě. Slunce sláblo a nepropustné ticho se vtěsnalo do každého koutu. K bráně do Malé pevnosti vedla alej obrovských statných stromů. U každého náhrobního kamene ležela červená růže. Bylo jich tam na stovky… Dovnitř jsem nešla. Bránou procházely proudy zahraničních turistů, mladých znuděných puberťáků z Francie, Německa, odkudkoliv.. Nechtěla jsem znát to tajemství, které tam bylo a které pošlapaly tisíce nezúčastněních ksichtů. Seděla jsem na schodech a tiše si zpívala. Taky tam měli v Terezíně jednoho bláznivýho kluka, možná tam bydlí dodnes. Potkala jsem ho na židovským hřbitově. Odcházel po dlouhý asfaltový cestě a mával křídlama. Otáčel se za mnou a točil se dokola, shýbal se k zemi a nahlas se smál. Malej bláznivej kluk…

Autobus zastavil na konečný. Jak příznačné. Schovala jsem knihu do batohu a slíbila si, že dneska nebudu pít. Paní, jejíž hlas vyprávěl o tom, jak v osmnácti odešla z domova těhotná, vedla za ruku postižené dítě.