| Okolnosti smrti mého manžela Z.G. Asi tak před půl rokem se mi zdálo, že manžel umřel a všichni hrozně brečeli. Já jsem v tom snu pořád doufala , že se mi to jenom zdá, ale zároveň jako by mi někdo říkal-ba ne děvče, tohle je doopravdy, z toho se neprobudíš. Pak jsem se přece jenom probudila a viděla jsem, že klidně oddychuje vedle mě a byl to moc fajn pocit. Za nějakou dobu jsem se zase snažila usilovně probudit ze zlého snu, ale nešlo to ani zaboha. Mohla jsem zavírat a otvírat oči nebo se štípat, ale pořád zde zůstávala realita, že ta Xpčka už asi nikdo nenainstaluje. Před odjezdem k matce jsem ho ještě donutila vzít si čisté tričko rozloučili jsme se tradičně s tím, že se zítra „ve zdraví sejdeme doma“. U nás to nebyla nikdy samozřejmost, protože kdykoliv jsme se na nějakou dobu od sebe oddělili, většinou to skončilo nějakým průšvihem. Proto jsem vždycky v takovém případě trpěla úzkostmi a fobiemi. Kdybych umřel,pohřbíš mě , nebo dáš zpopelnit? Ptal se mě Z. Nedávno. Hodila bych tě hyenám -odpověděla jsem vtipně. Možná, když se na to dívám zpětně, všechno směřovalo k tomu okamžiku jako potůček do údolí. Ve středu dopoledne jsem začala vařit oběd, a počítala hodiny, kdy se vrátí. Hodina zpoždění-asi si nzašel na nádraží na jedno. Dvě hodiny-nejspíš nestihl spoj. Držím svoje fobie pořád pod kontrolou. Pak to přece jenom nevydržím avolám na mobil, který vyzvání naprázdno do eteru. Sleduju z okna , kdo vystupuje z trolejbusu-tamten chlapík má jeho rozvážnou chůzi ale má světlé kalhoty. Pak už jenom dvě veselé slečny. Počkám ještě na jeden trolejbus-vystupuje pán z aktovkou a sousedka. Zavolala jsem mamince na pevnou a mé noční můry se začaly naplňovat. Volám záchranku. -Manžel leží u své matky v bezvědomí, stará paní není schopna žadne akce, proto volám já- Záchranka odvezla mého nebohého muže na ARO -Stav je vážný, prognoza nejistá-velmi nejistá. Zavolejte za dvě hodiny- Máte nějaký tip, jak takové dvě hodiny strávit? Já jsem vypila kondenzované mléko salko, zapálila si manželovu startku, potom jsem si vytáhla jeho fotku a zaklínala jsem ji. Půl hodiny bylo pryč. Vzdala jsem to a volala znovu na ARO. Podivili se tomu a nesdělili mi nové informace. Obešla jsem stokrát obývák a byl konečně večer. -Mám pro vás dobré zprávy , stav je stabilizovaný, jestli se něco nezvrtne, mělo by to být OK.- Ale pozor ,tohle v žádném případě není happy end, ono se to bohužel zvrtlo. Další den jsem seděla v autobuse na Hodonín a počítala minuty, kdy tam ten courák dorazí, potom zastávky MHD, kdy už budu u nemocnice, potom kroky a schody na oddělení, a nakonec vteřiny, kdy mi někdo otevře. Sestra se tvářila neutrálně, jenom se mě ptala ,jestli jsem manželka či maminka, což by se mě za normálních okolností dotklo. Za normálních okolností bych asi nevypadal jako matka čtyřicetiletého chlapíka, který si ostatně momentálně taky nebyl moc podobný. Seděla jsem dvě hodiny u bezvládného těla a hypnotizovala všechny monitory co jich tam bylo, aby ukazovaly správné hodnoty a všechny hadičky, aby y nich teklo , co má. Pak mě vyhodili ven , chodila jsem mezi domy po polích zase mezi domky, mezitím jsem telefonovala každému, koho jsem měla v seznamu,chvílemi jsem mluvila sama ze se bou a s manželem, vzkládala jsem mu, že teď bude všechno jinak, ať už to dopadne tak či tak, nic už nebude jako dřív. V sedm hodin jsem byla opět připuštěna, bylo to horší. Přemlouvala jsem Z. Ať to ještě zkusí, zkoušela jsem i reiki. Monitor srdce začal cinkat, a když už cinkal hodně, vtrhl tam doktor se sestrou, vykázali mě ven a začali resuscitovat jako v americkém filmu. Doopravdy jsem si připadala, že sleduju film, když jsem přilepená na sklo pozorovala marné oživovací pokusy, dokud doktor nevylezl ven a nepopřál mi upřímnou soustrast. |
|
stanislav 
muclicka 
Zrzavý_kotě 