"Promiň, nemám teď absolutně čas. Večer pokecáme na ajsku, jo? Měj se, pápá." Fajn. Mám skvělou kámošku, která si na mě vždycky udělá čas, když se na něčem potřebuju domluvit, taky mám skvělýho kluka, kterej je naprosto nespolehlivej a pořád mě štve, taky mám úžasnou ségru, která si bez dovolení půjčuje moje oblečení a pak to uklidí zase do skříně, takže když si naplánuju, že si něco na nějakou akci vezmu, zjistím, že je to špinavý a propocený.
    Takže bych měla být šťastná, když vyberu jen ty podstatný věci, tak mi vyleze, že mám nejlepší kámošku, dokonce mám kluka a mám sestru, takže si nemůžu stěžovat, jako někteří jedináčci, že jsou doma sami a nudí se.
    Čistě teoreticky jsem šťastná, fakt. Akorát ta praxe trochu pokulhává. Teď ani nevím, kde a v kolik je zítřejší sraz. No už je to tak, naše skvělá třída pojede na výlet. Zase se budu za všechny stydět, protože mí nevychovaní spolužáci se budou chovat jak malý děcka. Paráda!
    Jediný štěstí, že mám svojí kytaru. Bez ní bych se už asi zcvokla. A taky jsem vděčná osudu, že máme dostatečně velkej byt, abysme se ségrou měly každá svůj pokoj, protože bejt s ní v jedný místnosti, to už by taky bylo moc. Takhle si můžu sednout do postele, vybrnkávat si oblíbený melodie a zálibně se dívat na červenou zeď polepenou plakátama legend jako jsou Deep Purple, Led Zeppelin, Slade nebo třeba Cream.
    "Terezo! Jdi se psem!" "Proboha proč zase já? Byla jsem odpoledne. Ať jde Klára, já dělám slohovku do školy." "Ale no tak, Terko, Klárka si už umyla vlasy, má je mokrý, ještě by se nachladla. Přece není takový problém dojít ven se psem." "Od čeho jsou fény?" pošlu do kuchyně poslední známku odporu, ale zároveň už hledám džíny. Už si fakt připadám jak služka. Multifunkční robot.
    Rodičům to nepřiznám, ale jsem ráda, že mě poslali ven. Na čerstvým vzduchu se mi celkem spraví dnešní pošramocená nálada. Tohle tak nesnáším. Bezdůvodný depky. Teda jako samozřejmě, že nějaký důvody se najdou, to vždycky, ale prostě to jsou každodenní starosti.
    Beník na mně pozná, že je mi líp. Vesele okolo mě poskakuje a chce si hrát. Dojdu s ním až do parku, přestože normálně se chudáček podívá akorát tak na úzký pruhy trávy mezi panelákama. Naše "přerostlý štěně" německýho ovčáka mi je evidentně vděčné a já jdu domů s dobrou náladou, takže ještě překvapím rodiče, když si sama od sebe obleču zástěru a jdu uvařit večeři.

    Naštěstí jsem se večer na ICQ skutečně od Lucky dozvěděla, v kolik a kde je sraz, takže už stepuju před nádražím v zářivě žlutým tílku, džínový minisukni a v zelenožlutých nadkolenkách. Image drsný holky dobarvujou kanady na nohách, piercing v obočí, černě orámovaný oči a obrovský žlutý umělohmotný kruhy v uších.
    Než dojde zbytek třídy včetně naší třídní, povídám si s Luckou, která zase jednou po sto letech přišla včas. Vypráví mi, jak včera na tenise hrála s novým klukem, kterej je v klubu teprve dva týdny a vypadá to, že bude mít hodiny společně s mojí drahou kamarádkou. Nedivím se, že je Lucinka tak mimo, modrooký blonďáci s vymakanou postavou, jak mi Tomáše popisuje, jsou přesně na její gusto.
    Když se po zhruba deseti minutách sejde celá naše třída, poskládaná z nesčetnýho množství moderních stylů, nasednem na vlak a frčíme si v dáli, vstříc novým dobrodružstvím, jak říká Mireček, třídní šašek a miláček všech a k tomu všemu ještě můj nej kámoš.
    V malém kupéčku se nás mačká deset. Sedím jednou půlkou na Mirečkovi, druhou na Radkovi a každých pár sekund se lámu v pase při historkách Mirečkových, i jiných. Třídní kráska, barbienka Lenička se mačká naproti u okna, piluje si nehtíček a hází po nás znechucený pohledy plný nenávisti. Tak ať, když si myslí, že má na lepší společnost. Tahle holka mi nikdy nebyla sympatická. V životě by na mě někdo nedostal růžový šatičky s rozparkem snad až k zadku. No a inteligence vzít si právě takovýhle šatičky a k nim lodičky na deseticentimetrovým podpatku na školní výlet do lesa a na nějakou zříceninu, to je vážně něco.
    Přestože touhle nánou opovrhuju, štve mě, když na ni házej kluci obdivný pohledy. Když spolužáci, budiž. Jsou to malý děcka, který jsou asi z dlouhovlasý bloncky s krásnýma nohama udělaný, ale když na ni čumí i profesoři ve škole a hlavně, když na ni čumí takovej pěknej týpek, co stojí ve dveřích našeho kupé, kterej ačkoli nepatří k naší partě, hned se s náma dává bez problémů do řeči, to už mě štve.
    Jediný štěstí, že mám svýho broučka Martínka, od kterýho mi právě zapípala smska a Mireček si neodpustil poznámky o vzrušování jeho maličkosti, když mi ten mobílek vibruje v zadní kapse sukýnky. Přečtu si, jak Marťasovi chybím, že se těší, až přijedu a ať se u něj cestou z nádru odpoledne stavím. Je to poklad, rychle odepíšu a mobil vrátím do kapsy, kde byl.
   

    Po hodinové cestě vlakem, dvouhodinové procházce lesem a desetiminutovém výkladu třídní o bezpečnosti na zřícenině se trošku trhnu od přátel a jdu k jedné ze vzdálenějších, už téměř rozpadlých, bran.  
    Sednu si na kameny, které dříve sloužily jako parapet vysokých oken a dívám se po okolí. Tomuhle říkám romantika. A tuhle romantiku miluju. Vidím lesy, louky, pole a připadám si jako součást toho všeho. Je mi krásně a sním si o tom, jaké by to asi bylo žít v době, kdy tenhle hrad byl ještě hradem a žili princové a princezny.
    Ze sladkého snění mě vyruší kroky a hlasitý smích. Zvednu hlavu a poznám v příchozích Mirečka, Tomina, Magdu a Michalu, kterým bohužel romantika taková, jak ji chápu já, nic neříká. Chvíli blbneme a pak jdou Tom s holkama zpátky k ostatním. Mireček říká, že je hned dohoní a samozřejmě dodá, že nám bude stačit jen pár minut, že není náročný. Všichni se smějeme a já začnu na oko Mirečka hladit po zadku.
    Když nás opustí, sednu si zpátky na kameny a neodpustím si další pohled na tu nádheru, i když je Míra vedle mě. Ale jak vidím, i on celkem zvážněl. "Terezko, proč my to vlastně nikdy nedali dohromady?" Vytřeštím na mýho dlouholetýho kámoše a spolužáka oči. "A jinak seš v pohodě? Proboha, vždycky jsme jen blbli, Míro, já tě beru jako kámoše. Navíc jsem teď přece s Martinem, myslím, že ho fakt miluju." Na Mirkovi vidím velký zklamání, ale ani to moc nevnímám, jsem naprosto vykolejená už jen z toho, že ho vůbec napadlo myslet to mezi náma dvěma vážně po letech hraní si na kluka a holku.
    Od trapného ticha nás zachrání Lucka, která přiběhne s jedním věncem na hlavě a jedním v ruce, který podává Mírovi s vysvětlením, že každej kluk má dát holce věnec, když ji chytí a pak za to dostane pusu. Tomuhle se říká... Z bláta do louže! Okamžitě popadnu nohy na ramena a utíkám, co mi síly stačí, abych omylem vlítla do náruče Tominovi, kterej neváhá a "ověnčí" mě a logicky hned taky vrazí pusu na tvář. Ohlídnu se, abych spatřila Mirkův dotčený pohled. Tohle bude špatný.

    Cestou domů se ve vlaku Lucce svěřím s krátkým rozhovorem na zřícenině mezi mnou a Mirkem a kámoška na mě kouká jak sůva. Chvíli se o tom bavíme, ale když se dostaneme zase k tenisu a Tomášovi, na všechno zapomeneme. Bohužel.
    Jsem mile překvapená, když mě čumáček čeká před nádražím a tulím se k němu ještě těsněji než obvykle, když si všimnu Mirka, jak jde kolem. Chci mu ukázat, že je to vážnej vztah, a že nejsem zvědavá na nějakýho šestnáctiletýho spolužáka. I když je to dobrej kámoš.
    S Martinem si uděláme krásný odpoledne. Prve jdeme do cukrárny u nádraží na pohár. U toho blbneme, já vyprávím zážitky z výletu, takže se smějeme a je nám skutečně dobře. Pak se jdeme projít do parku a nakonec jde zlatíčko se mnou k nám, původně jen doprovodit, ale když zjistíme, že se stal zázrak a u nás, kromě psa, nikdo není, vrhneme se do mého pokoje, kde se snad hodinu mazlíme, dokud nezaslechneme klíč v zámku a v zápětí neuvidíme ve dveřích pokoje mou úžasnou ségru se svýma ještě úžasnějšíma kamarádkama. V tu chvíli je po romantice. Uvařím Martínkovi kafe, sobě čaj a sedneme si do obýváku, kde si ještě chvíli povídáme.

    Druhý den ráno jsem ve škole značně rozlámaná. Ostatně, kdo by nebyl. Martin nakonec odešel v půl deváté, protože nás zastihli rodiče a máma nedala jinak, než že zůstane na večeři. Po jeho odchodu jsem se šla učit a pak ještě na chvíli na ICQ. Akorát z chvilky se staly dvě a půl hodiny.
    Lucka na mě kouká dost vyděšenýma očima a já nechápu, co se děje. Akorát zvoní na hodinu, takže se k ní nakloním, aby mi vysvětlila, co se děje, ale není mi přáno dozvědět se tu zprávu od nejlepší kamarádky. Když zvonek umlkne, zarachotí v našem stařičkém rozhlase a sekretářka mě volá do ředitelny. Tentokrát hodím vyděšený pohled já na Lucku, ale ta jen soustrastně krčí rameny.
    Ředitel mě mlčky usadí do křesla a chvíli se na mě jen dívá. Ošívám se, nejsem si vědomá, že bych udělala něco, za co bych měla sedět na koberečku. "Terezko, víte, co se včera odpoledne stalo vašemu spolužáku Miroslavu Jedličkovi?" Tak teď už jsem úplně mimo. Co mám já co společnýho s Mirkem? Od včerejší "trapné chvilky" jsme spolu nemluvili, a když teď přemýšlím, jestli byl ve třídě, když jsem na poslední chvíli přiběhla, nedokážu si to vybavit. "Nevím. Stalo se něco vážného? Je v nemocnici?" "Bohužel. Váš spolužák včera spáchal sebevraždu. Skočil z okna. Nebyla šance na přežití. Ale zanechal dva dopisy. Jeden pro rodinu, druhý adresovaný vám. Rád bych vám jej předal, ale upozorňuji vás, že kromě vás si ho poté přečte taky policie České republiky, a pokud to bude nutné, tak i jeho pozůstalá rodina."
    Koukám jak vyoraná myš. Tak tohle je velkej šok. Vybavuju si všechny zážitky, které jsem s Mirkem prožila. Známe se od tří let a společných vzpomínek je skutečně hodně. Bohužel, nejvíc mi jde na mysl včerejší dopoledne. On se... On se zabil kvůli mně!
    Přijmu od ředitele obálku a otevřu ji. Přes slzy skoro nemůžu ani číst, ale překonám se:

    "Milá Terezko,

rád bych se s Tebou rozloučil. Znali jsme se velmi dlouho, přes deset let. Považoval jsem Tě za nejlepší kamarádku, stejně jako Ty mě za nejlepšího kámoše. Bohužel, asi před rokem se mé city k Tobě změnily v něco hlubšího. Nemohl jsem to už vydržet. Prosím nedávej si nic za vinu. Není Tvoje vina, že při každém Tvém objetí s Martinem, Tvým klukem, mě bodalo u srdce a chtěl jsem zemřít. Dnes dopoledne, když jsi mě odmítla mi došlo, že u Tebe nebudu mít nikdy šanci. Taky jsem si uvědomil, že bez Tebe nemá můj život žádný smysl. Samozřejmě, mohl jsem dostudovat, najít si práci, možná se i někdy oženit. Ale bez Tebe po mém boku bych nemohl žít naplno a tak, jak bych si přál. Nebyl bych šťastný, a tak proč se trápit dlouhá léta, když jde vše ukončit hned. Nevyčítej si nic. Plně Tvé odmítnutí chápu. Ne, že bych se podceňoval, vždyť mě znáš, ale vím, že si nevybereš, kdo Tě bude přitahovat a kdo ne. Nevybereš si, koho budeš milovat. A tak, když už vím, že já v Tvém srdci budu vždy jen jako kamarád, nechci zbytečně trpět dál. Smrt mi bude vysvobozením, věř mi a neplakej. Nikdy Ti slzy neslušely. Ale třeba když se zlobíš, to se mi líbilo. I Martinovi se to líbí, to vím. Ale úsměv, ten Ti sluší nejvíc a za jakýchkoli podmínek a ve všech situacích, takže buď šťastná a vždy se směj. Mám Tě moc rád. Miluju Tě. Jestli můžu mít prosbu, kdybys šla na můj pohřeb, vem si, prosím, to bílé tričko s kočičkama a žluto-černé nadkolenky, to jsem měl na Tobě nejradši. Děkuju. Sbohem,

    Jsou to tři roky zpátky, co se Mirek zabil. Já přes rok chodila k psychologovi, protože ať jsem chtěla nebo ne, dávala jsem si jeho smrt za vinu. Ve snech se mi stále zjevoval a já měla hluboké deprese. Naštěstí mi všichni mí blízcí pomohli. Rodiče, Lucka, Martin, dokonce i moje, do té doby jen prudící, mladší sestra Klára.
    Jsem jim všem strašně moc vděčná, bez nich bych to nezvládla. Takhle pro mě za pouhých dvacet minut nastane údajně nejkrásnější chvíle života a já u oltáře řeknu Martinovi své ano.
    Na Mirka nikdy nezapomenu, byl to nejlepší kamarád, se kterým jsem prožila dětství, ale jak sám napsal, člověk si nevybere, koho miluje a koho ne. I Martin jeho dopis několikrát četl, a když jsme si uvědomili, že je vlastně malý zázrak, že k sobě oba cítíme tu krásnou "věc", rozhodli jsme se to spolu zkusit na vážno. Vlastně na celý život. Snad to vydrží. Protože já si jsem svou láskou jistá.