| Dílo #24256 |
|---|
| Autor: | el |
| Datum publikace: | 07.03.2006 13:23 |
| Počet návštěv: | 992 |
| Počet názorů: | 8 |
| Hodnocení: | 4 |
| Prolog |
|---|
| A pak, že zrovna mně se toto nemůže stát... |
|
| Smrt obešla mě zezadu |
Bolest hlavy neustupuje a já už odmítám konzumovat další prášky. Startuji svého Forda a pomalu vyjíždím z nemocničního areálu. Na krátkou chvíli...vidím ji před očima..Mladou, krásnou...její život zhasnul pod mými dlaněmi. Smrt obešla mě zprava, aby vykradla slunce z jejích očí. Obešla mě zezadu, tak polehoučku...vnikla pod můlj skalpel, zabořila se a obrala ji. Vše vypadalo tak dobře...Nevím, proč mi tečou z očí slzy. Nechci je vnímat, ale ony útočí, vyčítají...zřetelně cítím každý jejich pohyb po tváři, to nepříjemné pálení...
Ze všech sil se snažím zachovat si chladnou hlavu. Toto přece nebyl první život, který mi pod rukama vyhasnul. Viděl jsem smrt v několika různých podobách.Vždy jsem ji cítil, ten její neutrální zápach, tu podivnou směsici esencí. Vždy přišla včas a vždy jsem na ni čekal. Avšak tato dívka vůbec neměla zemřít.Otírám si zpocené čelo. Kolem mě ubíhá nevlídná krajina, pusté pláně, zjizvené holé stromy, zaprášená rozdrolená silnice. Stejně ani nevnímám tu únorovou plochost, spíše jen mohutné tepání ve spáncích. Nemohu vypudit představu té dívky z hlavy. Zastavuji proto na sněhem zafoukaném odpočivadle. Je tma, sem tam mi pod klobouk zabloudí jedna z těch rozpustilých romantických vloček, která by leckoho přinutila k smíchu. Mně se však nechce smát, vločky mě svědí, šklebím se na svůj vlastní stín. Mám pocit, že jsem něco nedokončil, nedotáh do konce, ten strašný pocit, že už to nemohu změnit..Ve chvíli, kdy je mé psychické rozpoložení nejhorší, zamykám auto a drápu se po malém svahu pryč, prodírám se úzkým pruhem borového lesíka a sonduji krajinu před sebou. Jsem na okraji nějaké hodně zapadlé vísky, pomalu postupuji k potůčku. Z některých míst zamrzlé říčky na mě problikává tekoucí voda, zřetelně slyším šum jednotlivých pramenů. Bolest hlavy se stupňuje a já vidím sám sebe, jak přistupuji a rozbíjím svou hlavu o led....jenom hloupá představa....Sedám si na tlustou větev vrby.
Náhle slyším blížící se kroky .Otáčím se, jsem zmaten, napínám oči. Chvíli se zdá, že mezi stromy vidím postavu..nejsem sám v těchto místech. Po chvíli kroky utichají, slyším svoje bušící srdce. Tuším, že někdo přichází a tuším, že přichází kvůli mně. Bojím se zvednout, mé nohy jakoby přimrzly, mé oči marně ohledávají stíny stromů. Ledový vánek ke mně zanesl útržek písně...slabounce...tiše...neznámý ženský hlas. Odlepuji se od zmrzlého kmene a potichu se prodírám k místu odkud zvuk přichází. Spatřím siluetu nahé dívky, stříbrný měsíc se topí ve vlasech, které zakrývají její holá záda. Nevěřím. Ona rukou maluje obrázky do sněhu, zpívá svou píseň, jako by o mně nevěděla. Jsem v rozpacích, nevím, zda ji smím rušit při jejím obřadu, ale výjev se mi zdá natolik nepravděpodobný,stále nevěřím, že by křehká dívka v tomto únorovém mrazu vyšla v noci ven nahá, aby zpívala svou píseň, obraceje své ruce ke světlu z měsíce. Nevěřím. Jako smyslů zbavený, rychlým krokem se přibližuji, ona však ke mně stále otočena zády. Zapraskání větvičky ji přimělo pohlédnout do mých rozšířených zorniček. Němě zírám do očí dívky, kterou jsem dnes operoval. Němě hledím, tak nestydatě na krásu její postavy, na oduševnělost jejích křivek. Propadám se hanbou při myšlenkách, které mě napadají. Stojím jako zkoprnělý, neschopný slova...je to určitě ona? Je tohle jenom sen? Přelud? Bojím se pohnout, aby neskončil. Dívka kráčí směrem ke mně, po zádech mi tečou čůrky potu. Je přímo u mě, na dosah. Cítím vůni kapradin a slyším její slova. Pláču. Pláču před nahou ženou, nejsem schopen zastavit mohutný příval emocí. V duchu se omlouvám, ale ona nechce slyšet. Stále mluví a já ji rozumím. Pak kývne hlavou a pomalu odchází. Tak jak přišla. Znenadání, potichu, tak étericky čistá.Její bosá chodidla pomalu mizí ve tmě.
Ještě chvíli se klepu a pátrám po zvucích, které by mi ji mohly přinést zpět, avšak vím, že už ji nikdy nespatřím. Otírám slzy a rychle se vzdaluji. Ve spěchu odemykám auto. Kolem mě opět nehostinná krajina, ubíhající holé stromy,světla pouličních lamp, rozmazané světelné housenky.. Na přední sklo dopadají vločky sněhu a já se na ně usmívám.... |
|
| Názory čtenářů |
07.03.2006 14:01
 PaJaS
|
sugestivní, pěkně napsané, zrychlující se děj - myslím, že se mi to líbilo. Tip top |
07.03.2006 14:20
el
|
Díky, nějaká kritika? |
07.03.2006 14:57
Burlev
|
dobré a dosT |
07.03.2006 14:58
 stanislav
|
Je tma, sem tam mi pod klobouk zabloudí jedna z těch rozpustilých romantických vloček, která by leckoho přinutila k smíchu.
mně eště žádnej sníh nepřivodil smích. |
07.03.2006 15:47
fungus2
|
Povedeně napsané** |
07.03.2006 16:03
 Nechci
|
začátek mě navnadil, přeslazenej konec trochu zklamal, chtělo by to říznější, současnější styl
|
07.03.2006 19:21
kuřecí hovínko
|
dobrý...začátek čtivej, konec trochu předvídatelnej...ale dobrý |
08.03.2006 08:58
el
|
Díky za kritiku i za pochvaly,sama nesnáším přeslazený konce, ale konec této povídky takový být musí. |
Přidat názor ...nápověda k hodnocení  |
|---|
(Pro přidání názoru je třeba se přihlásit)
|