Protiřečí si, je samoúčelný, alespoň tak to chápe jeho okolí, nebo to není jeho okolím? Člověk večera, vstřebávající do sebe niterný chlad a všeobecnou paranoiu, vidí stíny v zrcadlech morbidní poezie, podél zdí se uchází o vynucenou pozornost paralelních světů, neexistujících světů, holých výmyslů, kde spolu dlouze rozmlouvají dva domestikovaní býci, popíjejí absint a čekají na konec světa, tam mezi nimi rodí se příběh, který chce vyprávět, příběh, jenž překonává vypravěče a je předurčen k tomu, aby se koupal v jeho krvi, a on tu repliku důvěrně zná, ten jeden býk se mu jaksi ztrácí v lehce průhledné cloně vody a kouře, večerní člověk znovu ožívá, znovu vychází do ulic a začíná pátrat po vůdkyni svého srdce nebo jakéhokoliv jiného svalu, prochází neonovým údolím, v třeskotu mihotavých světel vidí fosforovou niť, hybridní krakatici vlastní touhy, prochází městem, zamořeným prostorem plným cizí přítomnosti, někdo je za tou polorozbořenou budovou, v oknech je černo, jen siluety čehosi klátí se v poryvech štiplavého větru, kdysi o nich slyšel, že rozdělili město na dvě poloviny, proto jsou tu zachovalé čtvrti, čtvrti polorozbořené a čtvrti vypálené, orientaci udává cosi uvnitř hlavy, občas se to na chvíli vypne, vzpomíná si na poslední případ, kdy zašel příliš daleko, až za ostnatý drát, kdy vkročil na teritorium neznámého, netušeného, jiného, cizího…

     Vidí se ve vzpomínkách, o nichž neví, zda patří jemu, tam s černovlasou dívkou v područí voňavého háje, ona se houpe, má květinu ve vlasech, a nebe je průzračné, daleko od pohromy, oba vzdáleni chaosu, a tak cítil přirozený řád věcí, chtěl být s ní, s černovlasou dívkou, o níž dnes neví, zda mu vůbec kdy patřila, ale vzpomínka je natolik hutná a živá, že tomu okamžitě propadá, sedí na kameni, pokrytém tenkou vrstvou popela, a myslí na ní, a nad jeho hlavou se prohánějí podivně tvarované stíny, ale on je v minulosti, v čase, který jako by nikdy nebyl, tam je s ní, tam jsou spolu…

     Znovu udává rytmus svým krokům, odměřuje nekonečnost, zdánlivost, iluzi, ve snaze najít cestu ven, ta cesta je teď jeho milenkou, jež sedí kdesi vysoko a bláhová… se za něj modlí. A jednou slyšel, že Bůh je král, teď na to myslí, který není a nikdy nebyl, před tím než přistáli, hodně se o tom mluvilo, propukaly gejzíry víry, ale vypálil nás, napadlo ho, rozlil po zemi spoustu lávy, musí si dávat pozor kam šlape, tenhle člověk večera, v prostoru mezi dvěma sny…