Skrytou před výsluním dne,

obehnanou stínem tvého těla

šimrá mne v zádech otázka –

dřeň samoty odhalit by chtěla…

V žaláři prázdno tmy tě dusí,

a jen proto se tak lačně ptám,

proč nelze hltat pravdu ticha,

proč nechceš tvořit sám a sám…

Naplněn rozpuklou krásou světa,

prozářen štěstím činného ducha,

povolán střežit trezor lidské píle,

není to představa suchá…

Kdepak, ty raděj roztáhneš plachtu

a na ní konzumní piknik zahájíš.

Kde jsi však ty, co kráčíš stezkou strmou,

ty, který se zdrojem dobra opájíš?