Strom
V poslední době mě myšlenky nějak neposlouchají. Někteří lidé říkají, že my neposloucháme je. Ale co já se jich už naposlouchal! Už mě nepřekvapují. Ale to, že se vzpírají mým příkazům, jako třeba srovnat se pěkně vedle sebe a počkat, až na každou přijde řada v pravý čas, to mě přímo vytáčí z míry. Když si teď nasadím svoje obnošené brýle na nos, zcela jistě opomenu vykartáčovat si kalhoty a když si je přece jen vyčistím, určitě si nenacpu svoji oblíbenou dýmku předtím, než vyrazím do ulic. Tedy do ulic... v našem městečku nemáme ulice. Kam se člověk podívá, vidí stromy, křoví nebo květiny. Skoro žádné zbytečnosti. Sem tam rodinný dům, náves, rybník, pár hus a kačen, však to znáte.
Dříve jsem bydlíval ve velkém městě, z porodnice mě přivezli rovnou do panelového bytu, který obývali kromě mých rodičů ještě prarodiče, dva mí sourozenci a dvě sestřenice z bůhvíkolikátého kolena, kterým zemřeli rodiče při autonehodě. Jako dítě jsem běhal s prakem a kamarády ze sídliště mezi paneláky a bránil naše území, popřípadě bojoval o nové. Do školy jsem chodil na sídliště. Na sídlišti jsem také začal pracovat. Byl jsem pekařem a pekl jsem ty nejlepší rohlíky v okolí, co víc – v celém městě. Lidé se u nás na sídlišti v pekařství zastavovali brzy ráno cestou do práce a pozdě odpoledne cestou domů z práce a moje rohlíky jim voněly na pozdrav, stále křupavé a čerstvé. Hejátkovy rohlíky se jim tehdy říkalo. Kdo zná dneska Hejátkovy rohlíky...
Na sídlišti tehdy nebyl jediný strom, jen samé hroudy, kopečky a kopce hlíny po nedávné stavbě. Hlína za tu dobu ztvrdla a vytvořila pevné hrudky, kterými jsme jako děti trefovali své nepřátele a vždy byli odměněni téměř stejnou náloží. Jednou jsem pozdě uhnul a nepřítelova zbraň mi rozbila nové brýle s kostěnou obroučkou. Vůbec jsem se nezlobil, protože se mi vůbec nelíbily. Chtěl jsem lenonky, ale za trest, že jsem tehdy přišel domů bez brýlí a s pořezanou tváří, mi matka koupila opět ty kostěné.
Časem kdosi vysadil mezi naším domem a domem, kde bydlel Olda Vavroušek, jeden jediný strom. Kupodivu přežil všechny naše dětské boje a hrátky i necitlivost a bezohlednost dospělých, kteří k němu denně vodili svoje psí miláčky, cestou k popelnici u něj vytrousili téměř všechny odpadky a často z něj na jaře tvořili nevkusnou májku, pohlížející na ten náš ubohý svět s čím dál větším nadhledem.
Jednoho jara strom rozkvetl do překrásných bohatých svícnů a vzápětí mu vyrašily pětiprsté listy. Býval by si nikoho a ničeho nevšímal a kvetl a rašil si vesele dál, kdyby ho vždy v několika málo týdnech kolemjdoucí nenavštívili a nepředháněli se, kdo z nich bude mít doma bohatší a voňavější vázu bílých kvítků. Na podzim strom neměl už co shazovat a tak se s téměř už stařeckým třasem snažil přečkat krutou zimu. Další jaro se vždy ve větší míře opakovalo to, na co se každý celý rok těšil. Už s prvními rozkvetlými pupeny se lidé začali shromažďovat pod vždy o něco vyšší korunou stromu a s téměř majetnickými posunky a gesty se snažili zaujmout nejlepší místo pro svůj sběr. Ze všech stran se nejprve ozývalo nervózní syčení a rozčilené vzdychání, po chvíli se objevilo šťouchání lokty a šlapání na nohy a nakonec už si rozlícený dav nebral servítky a své dříve tak milé a přátelské sousedy Dvořáky a Kňuby nazýval Nezdvořáky a Nekňuby. „Stoupněte si do řady, PANE! Nepředbíhat!“
U nás doma se ve váze nikdy neobjevil bílý květ ani list z toho stromu. Prach už léta sedal na jednu umělou růži s asparágem a na stole voněla nanejvýš nedělní husa nebo sobotní kuře. Snad nikdy, co jsem se na podzim procházel kolem stromu, jsem nespatřil jediný rostoucí ani spadlý plod. Často jsem přemýšlel, jaký by asi byl a co by se s ním dalo dělat. Když mi bylo sedm, napadlo mě, že by se možná daly jíst nebo použít jako náboj do praku, později jsem myslel, že by se hodily pro krmení zvěře v zimě. Jak si tak strom na sídlišti vedl svůj bídný život, věčně oholený na kost, docela jsem ho po pár letech přestal vnímat.
Až jednou, docela nedávno, jsem šel navštívit příbuzné a uviděl v koruně již celkem vzrostlého stromu malého kluka v roztrhaných teplácích. Zubil se na mě dolů a něco spokojeně žvýkal. „Co tam děláš?“ zavolal jsem na něj nahoru, dotčeně, že si dovolil provést to, po čem jsem jako malý jen z dálky toužil. „Sedím tady,“ odpověděl on. Nenapadalo mě, co na to dál říct. Jen jsem se tak ploužil kolem, co mi moje nemocné nohy dovolily a prohlížel si statný strom, jeho zdravou kůru a hustou korunu. Podíval jsem se znovu na kluka a užasl. Seděl v rozsoše stromu, na klíně se vší obratností přidržoval psa a oba se doslova cpali – kaštany! „Bude ti zle!“ zavolal jsem na něj. Neodpověděl mi a stále se zubil. Přemýšlel jsem, jak asi takový kaštan chutná, když vtom se spustil zběsilý křik od nejbližšího domu. Oba, kluk i pes, neobratně skočili se stromu, přičemž mě strhli s sebou k zemi. Váleli jsme se tak spolu pár vteřin v hromadě spadaného listí, když vtom se mi cosi zapíchlo do zad. Kluk se psem mezitím bleskurychle zmizeli a já zašmátral po ostnatém klubíčku. Jak jsem tak ležel na zádech, neschopný se okamžitě zvednout, prohlédl jsem si plod, rozloupl jej a zakousl se do lesklého povrchu.
|
|
kink 