LiTerra

Autoři Stránka autora Názory autora Díla hodnocená autorem

Dílo #52383
Autor:	PaJaS
Druh:	Pro pobavení
Kategorie:	Próza
Zóna:	Jasoň
Datum publikace:	07.10.2008 22:22
Počet návštěv:	1261
Počet názorů:	8
Hodnocení:	6 2 2

Prolog

... 6.10.2008 v Jindřišské věži

Paní Zuzánková

     Vzali mě. Po škole jsem obešla několik výběrových řízení a nakonec si vybrala. Usměvavá paní vedoucí mi poblahopřála a prvního dne v práci mě po stručném úvodu předhodila mým novým kolegyním. Seznámily jsme se rychle a skamarádily ještě rychleji. Mile mne překvapilo, kolik nových kolegyň má podobný smysl pro humor jako já - to se určitě nebudeme nudit.
     Ať už bylo práce málo nebo jsme lítaly jako hadr na holi, dobrá nálada nás neopouštěla. Šéfová nám byla kamarádkou a pomocnicí - zastala se nás v dobách zlých, smála se s námi v lepších dobách. Jednoho rána přišla rána – oznámila nám, že se její dny v práci chýlí ke konci a důchod se nezadržitelně blíží.
     "Ha - důvod k další oslavě," prohlásila Martina, které jsme přezdívaly "párty manažerka". Všechny nás ale vzalo, že nás ta milá šéfová opustí a budeme válčit bez ní.
     "Bude se mi po vás stýskat, děvčata," dojatě nám oznamovala při rozlučkovém večírku, převzala dary a společně jsme zapařily. V této době jsme ještě ani netušily, kdo převezme její štafetu v řízení našeho oddělení. Pár dní bylo vše při starém, až jednoho dne mezi nás přivedla neznámou paní.
     "Kolegyně, tohle je paní doktorka Zuzánková," představila nám příchozí.
     "Ale tady není nikdo nemocnej," zašeptala mi do ucha Majka, se kterou jsme společnou řeč našly nejlépe. Kousla jsem se do rtu, abych se nezačala tlemit.
     "Paní Zuzánková je moje nástupkyně a vaše nová vedoucí," pokračovala šéfová a nám ztuhly rysy. "Několik dní tady budeme společně a do konce měsíce jí předám veškeré svoje povinnosti. A pak vás nechám v jejích schopných rukách." Poslední den v měsíci byl dojemný - rozloučily jsme se a naše bývalá vedoucí zmizela vstříc důchodu.

     Jednoho rána jsme seděly v kuchyňce a popíjely kafíčko a čaj. Najednou se objevil Bedřich z vedlejšího oddělení. Měl vyražené dva zuby a bouli na čele.
     "Co se ti stalo?" zadívaly jsme se na něj vyděšeně.
     "Ále," mávl rukou. "Potkal jsem na chodbě vaši novou vedoucí. Měl jsem plné ruce materiálu a nepozdravil jsem ji jako první. Tak mi podrazila nohy a skopla mě ze schodů."
     "Vau," prohlásila Martina obdivně. "Ta je drsná, co? Umí si zjednat respekt." Tato pověst naší paní vedoucí se brzy rozšířila po celé firmě.

     Jednou jsem potřebovala dokument, který měl pouze Alfréd. Ale seděl na něm jako žába na prameni, i když jsem mu několikrát zdůraznila, že ho nutně potřebuji.
     "Jak je libo," procedila jsem skrz zaťaté zuby naštvaně. "Řeknu si paní Zuzánkové, ať tě o to požádá ona." A považovala jsem celou diskuzi za skončenou a měla se k odchodu. Alfréd však vyskočil jako čertík z krabičky a vrhl se ke dveřím.
     "Ale no tak," drmolil rychle a zavřel, abych snad nedejbože neodešla. "Snad se nějak domluvíme, ne? Jsme přece lidi. A hlavně nic neříkej paní Zuzánkové." A už se hrabal v počítači a tisknul požadovaný soubor. Po půlhodinovém přesvědčování jsem pak za pět minut byla venku i s potřebnou dokumentací. Když jsem to vyprávěla holkám v pauze na kafe, moc se smály a mně bylo jasné, že si to nenechají pro sebe. A budou to používat, kdykoliv bude potřeba. Idylka ale netrvala dlouho.

     Jednoho dne na mne čekal šok - paní Zuzánková si mne zavolala do své kanceláře.
     "Nejste těhotná?" vybafla na mě, ještě než jsem dosedla na židli.
     "Nejsem," pípla jsem nesměle.
     "Dobrá," oddechla si vedoucí. "Ale potřebuji to vědět co nejdříve - tak mi ohlašte, jakmile se začnete snažit. Jasné?" Nevěřila jsem vlastním uším, co to po mně chce. Beze slova jsem opustila její kancelář a nějakou dobu jsem to rozdýchávala. Když jsem se chtěla pochlubit Majce, přišlo mi, že je nějaká rozhozená.
     "Co je?" zeptala jsem se s obavami.
     "Byla jsem u paní šéfové," odvětila.
     "Aha," začala jsem tušit příčinu. "Já taky. A asi vím, co ti chtěla." Tak jsme si společně zanadávaly a šly si po své práci.

     Druhý den mne paní Zuzánková potkala na chodbě. Vzpomněla jsem si na Bedřicha a rychle ji pozdravila jako první.
     "Nejste těhotná?" vyštěkla místo odpovědi. Pomyslela jsem si, jestli ji nekape na karbid.
     "Ne," odsekla jsem a pokračovala v chůzi. Toho dne jsem se jí začala vyhýbat. Ne tak ona mně - vždycky si našla příležitost. Tu mi nutně potřebovala zadat práci, tam zase něco doplnit nebo zkontrolovat - nikdy však nezapomněla adekvátní otázku. Už mne nudilo pořád odpovídat stejně, a tak jsme do toho praštili. Po týdnu se na těhotenském testu objevily dva proužky a o dva týdny později jsem vstoupila do jámy lvové.
     "Co mi nesete?" usmála se na mě paní Zuzánková.
     "Jsem těhotná," šla jsem rovnou k věci. Šéfová se usmála.
     "Gratuluji," prohlásila stručně a opět se zahleděla do monitoru. Pochopila jsem, že rozhovor skončil a opustila její kancelář. Zavřela jsem tiše dveře a udělala asi dva kroky. Z kanceláře se však začaly ozývat duté rány. Zvědavě jsem se připlížila ke dveřím a klíčovou dírkou se snažila přijít zvukům na kloub. Přímo v mém zorném poli seděla naše oblíbená vedoucí a tloukla hlavou do stolu. Radši jsem se rychle vzdálila a ten den jsem na šéfovou už nenarazila - asi se vytratila zadními dveřmi, abychom si nevšimly jejích boulí.

     Několik dlouhých dní tu moji zprávu rozdýchávala. Chodila za kolegyněmi a trousila, jak jsem strašná a nezodpovědná. Nakonec vypsala výběrové řízení na moji nástupkyni. Vítězka Barča byla o dva roky mladší než já a překvapivě - opět čerstvě po škole. Dalo se očekávat, že nebude trvat dlouho a i ona zatouží po drobotině a přijde oznámit ono sladké tajemství vedoucí.
     "Ona to má asi jako adrenalinovej sport," prohlásila Majka po každodenní zpovědi. "Jinak by furt nebrala mladý holky." Než jsme stihly Barču zasvětit, jak to u nás na oddělení chodí, přišla od vedoucí a oči měla jako tenisáky.
     "Ajajaj," zadívaly jsme se s Majkou na sebe. "Rychle první pomoc." Chytly jsme Barču každá z jedné strany a odvedly ji do kuchyňky. Po důkladné zpovědi jsme zjistily, že udělala tu školáckou chybu a neubezpečila naši šéfovou, že nemá přítele, děti se jí protiví a rozhodně v tomto století žádné mít nechce. Když se nám ze svého šoku a traumatu vypovídala, začaly jsme kout pikle, jak řádění naší vedoucí udělat přítrž.

     Nápad na sebe nechal chvíli čekat, ale stál za to. Vyrobily jsme jí těhotenský kalendář - tabulku, kde si každý den každá žena z našeho oddělení udělala křížek, že jako není v tom. Tabulku jsme vytiskly na papír formátu A3 a přišpendlily na nástěnku. Já jsem celý měsíc proškrtala fajfkami, jako že ano. Potom jsme vybraly nejstarší kolegyni (těsně před důchodem), která celý měsíc pro změnu proškrtala křížky. Zbytek dostal za úkol každý den ráno vyplnit příslušné políčko.
     Když to vedoucí viděla, strašně se urazila. Zavřela se v kanceláři a nemluvila s námi. Po několika dnech jsme vyrazily na oběd. Jelikož jsem si zapomněla na stole mobil, vracela jsem se pro něj, a co jsem to neviděla - paní Zuzánková důkladně zkoumala tabulku a když skončila, s uspokojivým výrazem odešla k sobě. Řekla jsem to holkám a byly jsme rády, že tabulka plní svůj účel a zpovědi ustaly. Po nějaké době se šéfová ani neskrývala - když ráno šla kolem, proběhla očima daný den a když viděla fajfku pouze u mě, spokojeně pokračovala v krasojízdě.

     Jednoho rána se jako vždy zastavila u nástěnky, vytřeštila oči na tabulku, zaštkala a utekla do své kanceláře. Tázavě jsem se podívala na Majku, které se škodolibě usmála – v tabulce u jejího jména byl otazník.
     "Už to byla nuda," pronesla omluvně. "Musíme ji udržovat ve střehu."
     "Majko, pojďte na chvilku," ozvalo se sladce z otevřených dveří. Majka polkla a šouravým krokem se vydala ke zpovědi. Ta trvala půl hodiny a když se Majka vrátila, byla rudá jako rak.
     "Tak co?" hned jsem se zvědavě pídila.
     "Nemáte někdo panáka?" odpověděla. Popsala nám, jakou sodu dostala a jaké detaily z ní šéfová tahala. "Už toho mám dost." A za několik dní se otazníky změnily ve fajfky. Společnými silami jsme daly důkladné instrukce i Barče a její křížkování také netrvalo dlouho. Naše oddělení by mohlo dělat reklamu na Nike.

     Když už byly netěhotné pouze dvě kolegyně před důchodem, vypadalo to u nás jako v poradně pro budoucí maminy. V pauzách jsme probíraly různé časopisy, ukazovaly si fotky z ultrazvuku a poměřovaly, která má největší břicho. Šéfovou moc vidět nebylo a málokdo si z ní něco dělal - měly jsme to za pár. Až jednoho dne za námi přišel její nadřízený.
     "To je teda nadělení," usmál se, když zrakem přelétl ta rostoucí bříška. "Chtěl jsem vám poděkovat, že dobře pracujete, i když tu vaše vedoucí není. Poslední dobou jí není úplně dobře a včera ji odvezli do blázince. Nacpala si polštář na břicho pod noční košili a běhala tak po sídlišti. A když vás tady vidím, teď už tomu rozumím. Tak pracujte dál, po dobu nezbytně nutnou ji budu zastupovat já, než najdeme někoho vhodného na její místo." U dveří se ještě na nás otočil. "I když za pár měsíců asi nebude koho řídit."

Epilog