LiTerra

Autoři Stránka autora Názory autora Díla hodnocená autorem

Dílo #47862
Autor:	PaJaS
Druh:	Pro pobavení
Kategorie:	Próza
Zóna:	Jasoň
Datum publikace:	20.03.2008 12:45
Počet návštěv:	989
Počet názorů:	6
Hodnocení:	3 5

Prolog

... 13.3.2008 v Jindřišské věži ...

Marek a drak

Děti prezidentů mají těžký život. Malý Mareček na tom nebyl lépe - tatínek byl zaměstnán svým úřadem, maminka rolí první dámy a chlapce vychovávala chůva. Milá a vlídná, občas přísná, ve výjimečných případech sáhla i po tělesném trestu. Mareček ji přesto měl rád. Když mu jednoho větrného dne navrhla, aby vyrobili draka a šli ho pouštět, byl nadšením bez sebe.

"Ano, ano," vykřikoval, až mu přeskakoval hlas. "Pudeme pouštět draka. A půjde s námi tatínek a maminka?" Chůva ho ubezpečila, že nikoliv - tatínek má důležitou zahraniční návštěvu a maminka ho v tom nemůže nechat samotného. Chlapec posmutněl, když však uviděl materiál na výrobu draka, nálada se mu zlepšila. Chůva měla moc šikovné prsty a netrvalo dlouho a utíkali na kopec, který se nedaleko prezidentského sídla tyčil. Drak se vyšplhal až k oblakům a chůva nechala Marka, aby ho ovládal sám. Dělal s ním různé přemety, výkruty, loopingy a podobné špunprnágle. Chůva si sedla na malou skládací židličku a pozorovala svůj výtvor vysoko v oblacích. Opravdu se jí povedl - když totiž udělala základní kostru, potáhla celého draka tenoučkým zlatým papírem. Teď v oblacích házel odlesky na všechny strany, až oči přecházely. Chůvu však cesta i následné pouštění tak zmohlo, že začala klimbat. Náhle ji probudil chlapcův pláč.

"Chůvo," plakal chlapec. "Je pryč."

"Jak to?" podivila se chůva a marně hledala v oblacích zlatého létavce.

"Zafoukal velký vítr a vytrhl mi ho z ruky," plačtivým hlasem vysvětloval Marek celou událost, která ho připravila o krásnou hračku. "Snažil jsem se chytit, mizel ale příliš rychle - už jsem ho nedohnal."

"To nevadí," chlácholila ho chůva. "Asi se chtěl proletět - určitě se vrátí. A když ne, tak vyrobíme jiného - platí?" Utřela mu slzy a protože se už pomalu začínalo stmívat, vyrazili domů. Tam chlapec celou historku vylíčil rodičům, kteří ho politovali (hlavně tedy maminka). Dali chůvě za pravdu, že se určitě vrátí a tím celou záležitost považovali za vyřízenou. Chlapec však ne. V příštích dnech každou chvíli vyhlížel z okna a o nové hračce nechtěl ani slyšet.

"On se určitě vrátí," odpovídal s určitostí na každou nabídku k výrobě nového draka. Vyhlížením návratu svého kamaráda trávil tolik času, až si chůva začala dělat starosti. Jednoho dne ráno zašla za prezidentovými.

"Marek mi dělá starost," přešla hned k problému. "Pořád vyhlíží toho draka a nejeví zájem o nic jiného. Já jsem ho neměla vyrábět."

"Uklidněte se," reagoval s klidem pan prezident. "Znáte děti - za chvíli se upne na jinou hračku a bude klid." Chůva nesouhlasně zavrtěla hlavou, promluvit však nestihla. Z chodby totiž zaslechla dupot dětských nohou a křik.

"Mamínkůů, tatínkóó," rozletěly se dveře a do místnosti vpadnul udýchaný Marek. "Vrátil se. Můj zlatý drak se vrátil." Tři dospělí se na sebe zmateně podívali - copak se papírový drak může vrátit?

"A kde ho máš?" zeptala se maminka opatrně.

"Na nádvoří," odvětil chlapec bezelstně.

"A proč ho nevezmeš domů?" zapojila se do diskuse chůva.

"On trochu vyrost a nevejde se do dveří," zněla pohotová odpověď. To už ovšem zvědavost přemohla pana prezidenta natolik, že vzal synka za ruku a požádal ho, ať mu toho draka ukáže. Marek druhou rukou chytil maminku a táhl je k nejbližšímu oknu na nádvoří. Pan prezident otočil kličkou, otevřel okno, všichni se dychtivě vyklonili ven a nádvoří bylo prázdné. Paní prezidentová se na Marka zadívala vyčítavě.

"To si pořád musíš vymýšlet?"

"Ale mami, on tu opravdu byl," nechtěl se Marek vzdát bez boje. "Celý zlatý."

"Tak dost," umlčel ho pan prezident. "To by stačilo. Máš týden domácí vězení za to, že si takhle vymýšlíš." Náhlý poryv větru do okna je donutil opět se podívat ven a na nádvoří přistával drak. Zlehka dosedl a otočil svou velkou hlavu k nim.

Paní prezidentová jen hlesla a zhroutila se - ještě že vedle ní stál pan prezident a zachytil ji. Chůva k mdlobám neměla daleko a chlapec radostně volal:

"Mamííí, tatííí, to je on." Než mu v tom kdokoliv stačil zabránit, rozběhl se na nádvoří. Pan prezident mezitím uložil svou bezvládnou ženu na koberec a zadíval se drakovi zblízka do očí. Byl to krásný zlatý drak s lesklými šupinami a hnědýma očima. Prezidentův pohled moudře opětoval a čekal.

"Ahoj dráčku," ozvalo se mu u nohou. Zadíval se tedy dolů a musel se hodně sehnout, aby si malého chlapce mohl pořádně prohlédnout. Tomu až teď došlo, jak je drak vlastně velký a vzpomněl si na pohádky, kde draci chrlí oheň a zapalují domy. Dostal strach, nohy mu však tak ztuhly, že se nemohl ani pohnout. Drak jeho hrůzu vycítil.

"Neboj se mě - nic ti neudělám," promluvil melodickým hlasem. Marek se přesto obav tak rychle nezbavil, mohl se však konečně pohnout a utíkal zpátky domů, kde všechno z okna pozorně sledovala hlava státu.

Nejdříve ho napadlo, že by měl nějak svého syna chránit, ten však byl tak blízko pohádkového stvoření, že by mu stejně nic nepomohlo. Poté co drak promluvil, probudilo se v něm jeho státnické já. Státní pokladna nepřetékala financemi a prezident si jako vystudovaný ekonom dobře spočítal, kolik by tato atrakce státu přinesla. Nechal chůvu, ať křísí první dámu a spěchal za synem. Potkal ho na půl cesty a vzal ho s sebou zpět. Drak stále na nádvoří čekal, co se bude dít.

Jestli se drakovi nabídka dělat atrakci pro proudy návštěvníků líbila nebo ne - těžko říci. V každém případě na ni přistoupil. Prezident mu nasliboval hory doly, Marek se ho přestal bát a skamarádili se. Ještě ten den předělali největší sál prezidentského sídla na dračí doupě a drak se tam usadil.

V příštích několika týdnech se spousta věcí změnila a opustila své zaběhané koleje. Prezidentské sídlo a celé hlavní město se stalo vyhledávanou turistickou lokalitou a návštěvníci stáli dlouhé fronty, aby mohli vidět živého draka. Marek si svého zlatého kamaráda zamiloval a trávil s ním spoustu času - přestože na ně koukali davy čumilů, drak mu vyprávěl o dracích a Marek napjatě poslouchal. Občas se spolu šli proletět a drak chlapci ukazoval svět z ptačí (vlastně dračí) perspektivy. Chůva byla poslána plnit jiné úkoly, protože její roli plně zastal drak. A prezidentovi se ještě více ponořili do státnického povolání - hlavně pan prezident.

"Najednou je naše země vyhledávaným partnerem," změnil jednoho večera téma hovoru se svou manželkou. "Celý svět ví, že máme draka a najednou se nabídky na mírové smlouvy jen hrnou."

"Ale v míru jsme přece žili i dříve a bez draka," namítla paní prezidentová.

"To máš pravdu," přikývl prezident. "Teď ale všichni mají obavy, že bychom si jejich území mohli podmanit. Proto se snaží si mír pojistit."

"A ty bys na někoho chtěl útočit a podmaňovat si okolní země?" zněla další otázka s obavou.

"Ale ne," uklidňoval svou ustaranou ženu prezident. "Jen budu těžit ze strachu ostatních." A vysvětlil jí svůj plán. Nelíbil se jí, ale nechtěla se hádat. Tak to přešla mlčením.

Velvyslancům a diplomatům se také nelíbil - nikdo z nich na jeho podmínky nepřistoupil ihned, ale vzal si čas na rozmyšlenou. Telefonní linky se rozdrnčely a do celého světa se nesly podmínky míru. Monarchové a prezidentové blízkých i vzdálenějších zemí postupně souhlasili. Státní dluhy mizely v zapomnění, státní pokladna se plnila poplatky za mír. Daně za mír - tak tomu prezident říkal. A drak to všechno věděl a byl čím dál tím více smutnější.

"Proč jsi tak smutný?" nevydržel to jednoho dne Marek a přímo se zeptal. Drak se nadechl.

"Stýská se mi po ostatních dracích," odvětil. "Sice tu mám všechno, co potřebuji, jsem tu ale sám svého druhu." Marek se na něho podíval zkoumavě.

"To je divný, že jsi takhle smutný posledních několik dní. Já si myslím, že v tom bude něco jinýho." Drak jeho zkoumavý pohled opětoval.

"Na to, že Ti ještě nebylo ani šest, jsi nějak nedůvěřivý," pronesl tiše. Marek to nijak nekomentoval a čekal. Drak si povzdechl.

"Tvůj otec mne využívá jako strašáka pro ostatní. Mám strach, že to nakonec nedopadne dobře." Marek ho pohladil po šupinách.

"Neboj, já tě nedám." Drak se jen smutně usmál a začal vyprávět další příhodu z dračího života. Dovyprávět ji však nestihl - přerušil ho nenadálý příchod pana prezidenta.

"Marku - do postele, už je moc hodin," ukončil vyprávění přísným hlasem.

"Tati, ještě chviličku, už bude konec," zaprosil chlapec, tentokrát ale byl tatínek neúprosný. Jakmile zaklaply dveře, vedoucí do dětského pokoje, obrátil se prezident na draka.

"Budu potřebovat tvoji pomoc," šel rovnou k jádru pudla. "Ze západu se k nám blíží velká armáda a chce nás napadnout. Vypukla válka."

"A vás to překvapuje?" otázal se drak tiše. "S těmi vašimi mírovými podmínkami jste si o to přímo řekl." Prezident sebou trhl - nebyl zvyklý na kritiku svých činů takhle přímo vyřčenou do očí. Drak ho ale vybouchnout nenechal. "Pomohu vám." Toto stručné prohlášení prezidenta uklidnilo.

"Za hodinu vyrazíme," přikázal a nechal draka o samotě.

O hodinu později drak vzlétl a rozhlédl se. Armáda ze západu se blížila velmi rychle a nebude trvat dlouho a dorazí k branám hlavního města.

"Kupředu," zaslechl jeho citlivý sluch rozkaz a mírně pohnul zlatými křídly. Přestože byla tma, odlesky světel od jeho šupin ho prozradily a nepřátelská armáda se zastavila.

"Strach z neznámého," napadlo draka. "Něco co viděli jen na obrázku nebo ve vitríně - neví, co je čeká." Překvapeně však zjistil, že mu v ústrety letí tři další draci. Dole propadli vojáci panice - jejich výhoda se ztratila jako poslední paprsky slunce a rychle si spočítali, že proti třem drakům ten jejich nemá šanci. Zlatý mávl křídly a setkal se s třemi dalšími nad holou plání mezi armádami. Tiše přistáli a přiblížili se k sobě na vzdálenost několika kroků.

"Žádná změna, pane," promluvil jako první zelený.

"Ani u mne," doplnil ho modrý.

"Spíše je to horší," zakončil hlášení stříbrný.

"Souhlasím," pokýval hlavou zlatý. "Mysleli jsme, že se za těch několik tisíc let poučili, ale mýlili jsme se. Ještě nedospěli." S těmi slovy vzlétl a udělal ve vzduchu kolečko nad třemi zbylými. Ti postupně vzlétli také a společně kroužili nad holou plání. Ze nozder jim vyšlehly plameny a ozářily pláň, až si všichni lidé museli zakrýt oči. Potom se zablesklo a byla opět tma.

"Kde jsou?" ptali se všichni, na obloze však nebylo ani ptáčka, natož něco většího. Prezident s ministry se rychle sešli k poradě, situace ale byla jasná. Nepřátelská armáda byla mnohem větší a naděje na vyhranou bitvu byla mizivá.

"Je to moje vina," pronesl se sklopenou hlavou prezident. "Půjdu proto sám vyjednat podmínky míru." A vyrazil do nepřátelského tábora. Sousední král ho přijal, netajil se ovšem se svou nevolí se s ním jakkoliv domlouvat.

"Vaše země se stane součástí mé říše," postavil prezidenta před hotovou věc. "Vy můžete pokračovat ve svém úřadě jako správce, vy i vaši lidé však budete podléhat mým příkazům a nařízením." Co mohl nešťastný prezident dělat? Schlíple se vracel do tábora a stejně tak i celá armáda do hlavního města. Tiše prošel sídlem a v ložnici na něho čekala manželka se synem.

"Tati," vyskočil Marek šťastně a objal ho. "Vrátil ses v pořádku. A kde je drak?"

"Uletěl," odtušil prezident smutně a sedl si na postel k rodině. Marek ho pohladil po tváři

"Neboj - on se jen proletí a vrátí se."

Epilog