kapitola 3

Překvapený Bořivoj seděl na zemi a s otevřenými ústy zíral před sebe. Žádné světlo na konci tunelu, ale protijedoucí vlak! Hlavou mu prolétaly všechny ty reportáže o cestě tunelem, o světle a najednou si uvědomil, co vše měly společné. Dotyčná osoba nikdy ke světlu nedošla! Každý, kdo podával svědectví, se velmi brzy otočil a vrátil se zpět.
 "Dá se tedy říci, že už jsem minul bod návratu a teď již není cesty zpět," postavil se a vykoukl vedle světla, aby si celý vlak prohlédl. Uviděl několik zářících oken, hlavně ho však zaujal obličej, který se objevil u dvířek. Chvíli na sebe beze slova koukali, až Neznámý prolomil ticho.
 "Nastoupíš si?" Měl tichý melodický hlas, který Bořivoje doslova pohladil.
 "Mám na vybranou?" odtušil Bořivoj a vydal se ke dvířkám. Jeho hlas jakoby roztrhl tu harmonii, kterou Neznámý navodil.
 "Samozřejmě, že máš," odvětil Neznámý. "Buď si nastoupíš nebo vlak pojede bez tebe." Bořivoj si představil další hodiny bezcílného bloudění v mlze a beze slova nastoupil.
 Uvnitř svítily zářivky a Bořivoj mohl konečně dát odpočinout svým unaveným očím. Vybavení vlaku bylo jednoduché, ale účelné. Bořivoj již několikrát vlakem jel, ale s podobným zařízením a pohodlím se ještě nesetkal. Rozhlížel se kolem sebe jako u vytržení, až jeho pohled spočinul na Neznámém. Prohlížel si Ho výrazně déle než vybavení vlaku. Měkké rysy a na skráních stříbrem prokvétající kaštanové vlasy. Hladká tvář bez vousů, moudré hnědé oči a mírný úsměv. Neznámý viditelně nikam nespěchal, nechal Bořivojovi čas na studium. Ten ani nepostřehl, že se vlak pomaloučku rozjel.
 "Vítám tě u nás, Bořivoji," ukončil ticho Neznámý.
 "Kde to jsem a kdo jste vy?" vypálil hned zpátky Bořivoj. "A co se se mnou stalo?"
 "Není to příliš otázek najednou? Posaď se, trochu si vydechni a pak to všechno probereme." Bořivoj se pousmál při představě, že by si měl vydechnout, ale posadit se do měkoučkého křesla - to neodmítl. Neznámý se posadil proti němu a pomalu mu svým melodickým hlasem potvrdil všechny jeho doměnky.
 Bořivoj zprávy přijal poměrně klidně. Se zájmem se vyptával na podrobnosti a Neznámý ochotně odpovídal.
 "Jestli chceš vědet ještě něco," chtěl Neznámý zakončit povídání, ale Bořivoj se rozhodl chytit příležitost za pačesy.
 "Jak vlastně vznikl vesmír? Co je pravdy na teorii velkého třesku?" Neznámý se pouze pousmál - tyhle zvídavé vědce moc dobře znal. Natáhl ruku a světlo začalo slábnout, až se s Bořivojem ocitli v naprosté tmě. Ten trochu znervózněl, snažil se ale nedat na sobě nic znát. Opět začal mžourat a pokoušel se svým nedokonalým zrakem zaostřit na nějaký uchopitelný bod. Najednou se začalo za oknem rozsvěcet. Bořivoj přilepil nos na chladivé sklo a zadíval se ven. Spatřil nespočet svítících bodů, které jako celek tvořily nádherný obrazec. Bořivoj si vzpomněl na své dětství, kdy ke čtvrtým narozeninám dostal kaleidoskop. Uvnitř válečku se zrcadly se přesypávala barevná sklíčka a seskupovala se do roztodivných tvarů. Vydržel si z touhle jednoduchou hračkou hrát hodiny a hodiny. A teď se mu za oknem tvořil a tvaroval obrazec, který připomínal pavučinu s kapkami deště, do kterých svítí měsíc. Jen trochu více propracovanou, trojrozměrnou. Ale moment - Bořivoj nevěřil svým očím. Jako by mu někdo nasadil na oči brýle a obrazec najednou nebyl trojrozměrný, ale čtyřrozměrný. S údivem se podíval na Neznámého a ten si s úsměvem vychutnával ten triumf.
 "Tohle je vesmír, Bořivoji," pronesl do ticha. "Vesmír, který umírá. Umírá, aby uvolnil místo tomu, který znáš. Dobře se dívej." A Bořivoj se díval. Viděl shluky hvězd, jak se slučují, mlhoviny a galaxie hroutící se do sebe, až nakonec zůstal jediný světlý bod uprostřed. Pomalu vyhasínal a zmenšoval se. Nakonec se opět kolem rozhostila tma. Bořivoj před sebou tušil rozuzlení, nevěděl však, jak bude vypadat. Náhle ho ozářil záblesk, jako by ho někdo fotografoval s bleskem. Tma před ním se rozeběhla do spousty svítících bodů, jak je viděl předtím. Jen ta harmonie a skrytá krása se někam vytratila.
 "Tohle už je ten, který jsi obýval ty a ostatní lidé. Nezdá se ti tak hezký jako ten předešlý?" zeptal se rychle Neznámý, když viděl Bořivoje, jak se nadechuje k otázce. Ten tedy zase vydechl a mlčky přikývl.
 "Celý život jsi prožil ve třech rozměrech a najednou vidíš něco většího, dokonalejšího, úžasnějšího. Když se potom vrátíš zpět, už se ti ten tvůj malý, známý tolik nelíbí - srovnáváš a zjišťuješ, že ten svět, který jsi opustil, až tak skvělý nebyl."
Bořivoj mlčel. Mlčel a přemýšlel. Poslední dobou byl nějak přehlcen informacemi a nestíhal je zpracovávat. Takový luxus jako divení si nemohl dovolit vůbec. Přesto se ale chtěl zeptat ještě na spoustu věcí. Neznámý byl trpělivý a v jeho podání byly všechny vědecké teorie jednoduché a snadno pochopitelné.
 Bořivoj se vyptával dlouho. V jeden moment Neznámý zvážněl, až se Bořivoj lekl, jestli neotevřel zapovězené dveře. Celou dobu od momentu jeho nástupu do vlaku se cítil příjemně, najednou však začal mít takový nepříjemný pocit v oblasti žaludku. A šířilo se to všemi směry, až ho brněly konečky prstů u nohou a třeštila mu hlava. Oči se mu rozjížděly, zrak se mu mlžil, až se propadl do černočerné tmy.