Z okna si hledím - z šestého patra, dole parčík, lampou osvětlený, na lávce člověk, sedící sklesle, do vlastních myšlenek ponořený. Běhají kolem dva psi toulaví, všímají si ho míň než málo, neusnul snad ten človíček malý, lampa blikla - srdce roztálo. Přiskočil k němu jeden z těch čoklů, zablesklo se z mraků šedivých, když si zas zrak můj přivykl temnu, lampa zhasla, z dáli slyšet smích. Kdo to byl nevím, netuším vůbec, marně, marně se s tím potýkám, lampa druhý den, svítí jak měsíc, postava zmizela kdovíkam. |