Lavička na Petříně je mé stanoviště, pozoruji pod sebou Prahu jak na dlani, rozespale mžourá, zřejmě spala ještě, slunce chystá odstartovat svítání. Na Karlově mostě mlha líně leží, neví asi nudou, co by dělala, městské osvětlení zvládlo by ji stěží, čekaj, až se slunce hodí do gala. V tom paprsky první, od obzoru letí, mlha mizí jak nějakým zázrakem, jenže s mlhou mizí pomalu i slunce, obloha je náhle celá pod mrakem. Kapka na nos spadla, mokrá byla tuze, rychle zvedám se a mířím ze svahu, jenže už je pozdě, průtrž mračen začla, nepomůže ani chůze pozadu. |