Bylo již pozdě večer, Ricuko však ještě nespala. Kolem jejího domku byl klid, jen čas od času přerušen zvukem nočního života zvířat okolo. Ricuko se nechtělo spát. Ležela klidně na nízkém lůžku a hlavou se jí honily různé myšlenky. Náhle se ozvalo tiché zaškrábání na tenkou stěnu domku. Ricuko vstala, odsunula dveře stranou a do místnosti vklouzl malý černý kocourek. Ricuko za ním zavřela a posadila se proti němu. Chvíli se na sebe bez hnutí dívali, aniž by kdokoliv z nich promluvil. Dokonce i zvuky zvenčí utichly. Nakonec začal kocourek.
 “Co je nového, Ricuko,” ozval se dívce v hlavě hlas. Vzpomněla si, jak byla poprvé překvapena a jak dlouho hledala, odkud se jí v hlavě vynořil. Jak kocourek trpělivě upozorňoval na svoji přítomnost a ona ho přehlížela. To už je vše minulostí. Telepatie tohohle rázu má však i zápory. Musela se velmi rychle naučit oprostit svou mysl od jakýchkoliv myšlenek, které nechtěla sdělovat protistraně. Kocourek však byl trpělivý učitel. Naučil ji dokonce vybírat si myšlenky k přenosu. Díky tomu mohla nyní přemýšlet, s čím za ní asi přišel a přitom ho těmito úvahami nezatěžovat. V rychlosti prolétla vzpomínky a předala mu nejdůležitější novinky. Kocourek jen spokojeně zapředl.
 “Děkuji za informace,” uklonil se téměř neznatelně. “Určitě se mi budou hodit. Teď něco pro tebe” a Ricuko zaplavila spousta postřehů a pozorování kočičíma očima. Jako by kocourek věděl, v jak těžké situaci Ricuko a její přátelé a sousedé jsou. K jejich vesničce se totiž blížil slavný vojevůdce Šicú a netajil se se svým cílem - podrobit si je pod svou nadvládu. Jejich vesnička byla malá a chudá, byla ale strategicky postavena na významné cestě, která spojovala sever a jih celé země. Kdo by ovládal tuto vesničku, měl by ideální místo pro umístění oddílu samurajů, kteří by byli schopni kontrolovat pohyb mezi jednotlivými prefekturami země.
 “Na shledanou, Ricuko,” pousmál se ještě kocourek a tiše vyklouzl do tmy. Ricuko zůstala sedět plně ponořená do svých myšlenek a nevnímala nic okolo sebe. Situace byla vážná, nikoliv ale bezvýchodná. Kocourek ji přinesl spoustu novinek o postupu oddílu samurajů, který k nim mířil. Nebyl nijak velký, protože Šicú spoléhal na moment překvapení. Tu noc šla spát velmi pozdě a dlouho se neklidně převalovala na lůžku.

 Okolo vesnice vyrostlo několik desítek stanů, ve kterých sídlili samurajové váženého pána Šicúa. Ten sám měl honosný stan uprostřed a dnem i nocí ho střežila dvojice po zuby ozbrojených válečníků. Vesnice nekladla žádný odpor - Šicú ji snadno obsadil a začal plánovat tažení na sever. Jeho bojovníci měli mnohem nižší cíle – rabovali, loupili a pokud se jim někdo postavil na odpor, nezastavili se ani před zabíjením. Vesničané žili neustále ve strachu, ženy a dcery schovávali a skrovný majetek také.

 “Mám chuť se trochu povyrazit,” prohodil jednoho dne Šicú ke svému pobočníkovi. “Přiveď mi nějakou ženskou společnost.” Pobočník se jen uklonil. Úkol to byl věru nelehký, ale nakonec svému pánovi přivedl několik dívek, oděných jen do lehounkých kimon. Strážní se jen ušklíbli a pustili dívky do pánova stanu. Obzvláště poslední se jim líbila a Ricuko si byla dobře vědoma svých předností.

 Šicú byl potěšen a okamžitě zapomněl na své plány. Dívky ho obklopily a začaly se mu plně věnovat. Během pár chvil už létal na vlnách rozkoše. Najednou pocítil nenápadnou bolest v břiše. Překvapeně otevřel oči a spatřil Ricuko s malým nožem v ruce. Chtěl zavolat stráž, ale jazyk měl tak těžký, že to nedokázal. Víčka mu spadla a pan Šicú upadl do velmi hlubokého spánku. Do spánku bez probuzení.
 Ricuko schovala nůž do záhybů svého kimona a společně s ostatními dívkami opustila Šicúův stan.
 “Vážený pán usnul a spí,” pronesla ještě k jednomu strážnému. “A bude asi spát dlouho, protože to byl výkon hodný jeho velikosti.” Strážný se jen ušklíbl.
 “Neměj obavy. My ho budit nebudeme.” Ricuko jen přikývla a zmizela mezi stany. Jakmile byla z dohledu, dala se do běhu. Bude potřeba se dobře připravit, protože až samurajové zjistí, že jejich pán je mrtev, nebudou mít slitování. Její sousedé už určitě připraveni jsou. Všichni odhodlaní a připraveni bránit svůj domov a rodinu i za cenu smrti.
 Několik hodin po smrti pana Šicúa se samurajové vydali pomstít jeho smrt. Proti nim se postavili vesničané s dřevěnými tyčemi a odhodláním položit za svou vesnici i život. S dobře vyzbrojenými válečníky se však nemohli měřit. Samurajové je postupně zatlačovali dál a dál od vesnice k lesu. Najednou z lesa vyběhl ohromný tygr a vrhl se na nejbližšího válečníka. Ten překvapeně vykřikl a s vypětím sil se bránil útokům velkého zvířete. Dlouho však netrvalo a tygr ho mohutnou tlapou omráčil a roztrhal. Ostatní samurajové se semkli blíže k sobě a pokračovali v útocích na vesničany. Když se však z lesa vynořilo několik dalších tygrů a po boku bránících se vesničanů začali postupovat směrem proti nim, znejistěli. Vítězství se přesunulo na stranu vesničanů a samurajové začali ustupovat. Jejich ústup se pomalu měnil v útěk a nakonec z nich zbyly jen malé tečky na obzoru. Vesničané se se strachem otočili k velkým zvířatům, kteří jim pomohli zahnat hrozbu, ti však již zase mizeli zpět v lese. Na kraji lesa zůstal jen malý černý kocourek, který si je všechny prohlédl a potom i on pomalu zmizel v temném lese.

 “Výborně, Ricuko,” pronesl kocourek. “Zachránila jsi celou vesnici. Tví sousedé jsou ti určitě vděční.” Ricuko se jen trochu začervenala.
 “Kdokoliv jiný na mém místě by udělal to samé,” odvětila skromně. “A nebýt odhodlání mých přátel a pomoci tvých, Šicúovi samurajové by celou vesnici vyvraždili. Jim patří větší uznání než mě.” Kocourek jen pokýval hlavou, pousmál se a opět vyklouzl do tmy. Ricuko osaměla. Připravila si lůžko a ulehla. Poslední dny byly hodně náročné, takže usnula téměř okamžitě. Ale tentokrát už spala klidně.