Maug vyrazil na cestu pozdě večer. Slunce již dávno ukrylo svou zlatou hlavu za obzor a temnotu čas od času přemohl pouze bledý měsíc, Maugovi to ale nevadilo - měl kočičí oči a i v pološeru viděl velmi dobře. A viděl i to, že cesta končí v ohradě, jejíž vršek byl schován v nedohlednu. Žádná brána, jen dřevo. Už několikrát se setkal s trikem, že brána byla na první pohled ukryta. K jeho překvapení však ani důkladně ohledání neodhalilo nic víc, než jen masivní borové a bukové kmeny. Jeden těsně vedle druhého, nikde ani mezírka.
 “Zvláštní,” zamumlal si Maug pro sebe, ne však natolik nahlas, aby porušil ticho, které panovalo kolem něho. Tiše vytáhl nacvičeným pohybem nůž z pouzdra na rameni a na jednom z kmenů si špičkou udělal svoji značku. Na první pohled vypadala jako běžná chodbička, kterou při své cestě za potravou zanechal kůrovec nebo červotoč. Když po ní ale Maug přejel citlivými prsty, poznal by ji bezpečně i se zavázanýma očima. Poté položil ruku na ohradu a vydal se okolo ní. Postupoval pomalu, aby nepřešel ani sebemenší branku ani dvířka. Nebo svou značku, tu v tuto chvíli však hledal nejméně. Zničehonic se nad ním na vršku ohrady objevila dvojice malých oček a k zemi se začalo spouštět tenké lanko se smyčkou na konci.
 Když se Maugovi zadrhla smyčka kolem krku, nepropadl hned panice. Jednou rukou vytáhl z pouzdra nůž a osvobodil se. Druhou chytil konec lanka, prudce s ním trhnul k zemi a uskočil s připraveným nožem. Na místo, kde před chviličkou stál, spadla malá postavička a vyjekla leknutím. Maug v tu chvíli nevěděl, co má dělat. Očekával někoho výrazně většího, protože trhnutí lankem vzhůru mu málem zlomilo vaz. Ale takový trpaslíček? Byl cvičen v boji s obry, skřety, divokými zvířaty, i proti trpasličí sekeře znal několik triků. Ale co s mrňoulínkem, který neozbrojený spadl z nebe a teď před ním seděl a lapal do dechu?
 “Jsi v pořádku?” sklonil se k němu starostlivě.
 “Proč jsi mě tak strhnul na zem?” zakňourala postavička místo odpovědi.
 “A proč ty jsi mě chtěl uškrtit na tomhle špagátku?” otázal se přísně Maug a ukázal na provázek, který stále trpaslíček držel v ruce. Jakmile však o něm padla zmínka, hned schoval obě ruce za záda.
 “To jsem nebyl já,” zatvářil se uraženě. “Vypadám snad jako nějakej vrahoun?” Maug se ne něho přísně podíval, mrňousek uhnul pohledem a radši rychle změnil téma hovoru.
 “Proč se potloukáš takhle po nocích a obcházíš každé obydlí, který ti přijde do cesty?” Maug se pousmál.
 “To teda doslova,” odvětil. “Jdu, jdu a najednou vprostřed cesty ohrada. Tak jsem si řekl, že bych tady moh přespat. Jenže jsem ještě nestih najít dveře, na který bych zabušil.”
 “To bys asi hledal dost dlouho,” zašklebil se mrňous. “My tady totiž žádný vrata ani dveře nemáme. Ale docela se mi líbíš. Jak se jmenuješ?”
 “Maug,” řekl Maug. “A ty?”
 “Prrt,” odvětil mrňous. “Na konci s ‘t’. Kdo mý jméno řekne s ‘d’, má docela problém.”
 “Jasně, jasně, “ uklidnil ho Maug. “Ani by mě nenapadlo ti komolit jméno. A co jsi vlastně zač? Na trpaslíka jsi moc malý.” Prrt se zatvářil uraženě.
 “Trpaslík,” skoro to vyprsknul, jako by to byla nevídaná urážka. “Já nejsem žádnej trpaslík. Já jsem přece škvrrt.”
 Maugovi okamžitě hlavou proběhly všechny povídačky o těchto pidilidech. Jejich pevnost se vždy večer někde objeví a ráno s prvním slunečním paprskem zase zmizí. Škvrrti mají velkou sílu - jsou schopni jednou rukou zvednout urostlého chlapa do vzduchu a zahodit ho několik sáhů. Ve své pevnosti mají prý poklad nesmírné ceny. Spousta lidí se ho pokoušela získat, ale marně. Když už někdo měl to štěstí, že na škvrrtí pevnost natrefil a pokusil se dostat dovnitř, nestačil potom utíkat, jak ho škvrrti hnali. Jen málo lidí se mohlo pochlubit, že ví, jak vypadá jejich pevnost zvenčí a zevnitř zároveň. Když na ni někdo náhodou narazil a vzal nohy na ramena, nebyl to zbabělec, ale rozumný člověk. A před Maugem seděl jeden škvrrt a bystrýma očkama si ho prohlížel.
 “Tak co děláš u naší pevnosti,” zeptal se nakonec.
 “Noc mě zastihla na cestě a já nemám, kde hlavu složit,” odvětil Maug. “Lesy jsou plně divokých zvířat a na stromě se mi nocovat nechce. Myslel jsem, že u vás najdu nocleh. Proto jsem hledal dveře do vaší pevnosti.”
 “Nocleh říkáš,” nevěřícně se na něj zadíval Prrt.
 “A něco k jídlu,” tiše doplnil Maug. “Od rána jsem nejedl. Samozřejmě, že za večeři a nocleh zaplatím,” dodal ještě, když viděl, jak se škvrrt začíná tvářit.
 “To nemůžu rozhodnout sám,” odtušil Prrt. “Skočím se poradit s náčelníkem.” Přikrčil se na malých nožičkách, jedním odrazem přeskočil ohradu a zmizel Maugovi z očí. Ten zůstal stát s vytřeštěnýma očima - ta ohrada byla dobrých pět sáhů vysoká! A Prrt ji jedním hupsnutím přeskočil! Netrvalo však dlouho a byl zpět. Jen díky tomu, že měl Maug vycvičené smysly, zaslechl tiché dupnutí, jak Prrt dopadl na zem.
 “Tak jsem mluvil s naším náčelníkem Hrrrrpem a prý tě mám přivést,” sděloval nadšeně Maugovi. “Ale bacha - pokud vyslovíš jeho jméno s ‘b’, bude s tebou zle. On si na to hrozně potrpí.”
 “To si všichni škvrrtové musí vymejšlet takhle pitomý jména?” pomyslel si Maug pro sebe. Nahlas ale poděkoval Prrtovi za upozornění a ujistil ho, že si na to dá pozor.
 “Tak pojď za mnou,” prohlásil Prrt a opět se vydal přímo přes ohradu. Maug osaměl a smutně zíral ke hvězdnému nebi, kde se rýsoval vršek ohrady. Už už se rozhodoval, že vytáhne nůž a ohradu přeleze, když zase Prrt přilétl.
 “Tak kde seš?” zeptal se překvapeně. “Všichni na tebe čekaj a ty tu otálíš.”
 “Já neumím tak skákat jak ty,” přiznal zahanbeně Maug. “Ta ohrada je pro mě příliš vysoká.”
 “Ahá,” zašklebil se Prrt. “Tos měl říct hned.” Přišel k němu, zvedl si ho za kotníky na ramena a skočil. Maugovi se v první chvíli zdálo, že se mu mozek přemístil do kolen a odtamtud pomalu teče ještě níže do chodidel a prstů. Když na druhé straně dopadli, přišlo mu, že mozek má v botách a pokud si je  vyzuje, bude mít inteligenci houpacího koně. Prrt si ho sundal z ramen a opět se na něj zašklebil. Maugovi se podlomily kolena a zhroutil se na zem. Zároveň mu problesklo hlavou, jak asi vzniká nový škvrrt - vezme se normální člověk a chvíli se s ním skáče přes ohradu. Po několikátém skoku je z něj trpaslík. Na více úvah však už neměl čas, protože se na něj sesypala spousta dalších škvrrtů. Zvedli ho ze země a nesli ho dovnitř. Následně ho postavili na nohy před trůnem, na kterém seděl honosně oblečený škvrrt. Udržet ho ve vzpřímené poloze byla věru práce nelehká, neboť Maug měl stále nohy jako z rosolu.
 “Vítej, človíčku,” promluvil škvrrt po pravici náčelníka.
 “To bude asi mluvčí,” pomyslel si Maug otupěle. “A říká mi človíčku, prťous prťavá.”
 “Vítej a pozdrav velkého Hrrrrpa,” zahřímal opět hlas mrňouse.
 “Buď zdráv, velký Hrrrrrrpe,” sklonil hlavu Maug před náčelníkem. Trochu se při jeho jméně zakoktal, takže drčel déle, než chtěl. Mezi ostatními škvrrty to však pochvalně zašumělo a i Hrrrrp se zatvářil potěšeně. Maug byl trochu zmaten, ale rozhodl se nedat nic najevo. “Děkuji ti za vlídné přijetí i poskytnuté přístřeší.”
 “Doufáme, že nám budeš vyprávět, co je nového venku,” blahosklonně mu pokynul Hrrrrp. “Moc novinek zvenčí nemáme, tak se chytáme každé příležitosti. Ale teď už dost řečí - noste na stůl,” obrátil se na jednoho ze škvrrtů. Ten beze slova odběhl a za chvíli začali nosit plné mísy. Hrrrrp pokynul Maugovi, aby se posadil po jeho levici u velkého stolu a když byla všechna místa zaplněna, dali se do jídla. Maug mezi sousty stíhal ještě vyprávět a čas jim rychle utíkal. Probírali velikost obrů a tvrdohlavost trpaslíků, ošklivost skřetů i zabedněnost trolů, vynalézavost lidí  stejně jako nesmrtelnost elfů. Na nikom nenechali nit suchou a když už všichni byli unaveni od smíchu, jídla i pití, rozloučil se Maug, poděkoval za příjemný večer a odebral se spát. Prrt šel s ním a ukázal mu jeho místnost.
 “Ty lichotníku,” otočil se potom na Mauga. “Ty fakt víš, jak si udělat u náčelníka oko.”
 “Jak, prosím tě,” zadíval se na něj nechápavě Maug.
 “Čím víc r má škvrrt ve jméně, tím má vyšší postavení,” začal vysvětlovat Prrt. “A podle tvého oslovení by Hrrrrp měl být nejmíň král. Taky mu to udělalo dobře. Divže se nezačal točit jako holub na báni. Tos nevěděl?” zvedl obočí údivem.
 “Jasně, že jo,” ujišťoval ho naoko světácky Maug.
 “Už jsem se lekl,” uklidnil se Prrt. “No nic, hezky se vyspi,” a nechal ho o samotě. Maug ulehl na tvrdé lůžko, které (jak zjistil) bylo složeno z několika malých. Chvíli ještě přemýšlel, kde asi mají škvrrti schovaný ten pohádkový poklad, únava ho však brzy přemohla a on tvrdě usnul.

 Slunce už hodnou dobu vysílalo své paprsky a budilo spáče, když Maug kýchnul a otevřel pomalu oči. Ležel v trávě vedle cesty, kterou se včera vydal z vesnice a kromě pár stromů kolem něj nebylo ani živáčka. Protřel si oči, protáhl se a pomalu vstal.
 “To byl ale zvláštní sen,” zamručel si pod vousy.
 “Jaký sen?” ozvalo se za ním. “Víš, že když se někomu něco zdá ve škvrrtí pevnosti, tak se to i vyplní?” Maug uskočil, jako když ho píchne šídlem. Za ním seděl Prrt a opět se (jak jinak) šklebil.
 “Tak to nebyl sen,” vydechl Maug. “Strávil jsem noc ve škvrrtí pevnosti.”
 “A náčelník si moc pochvaloval tvoji společnost,” doplnil Prrt, nepřestávaje se šklebit. Pak nasadil vážný výraz. “Mám ti za našeho náčelníka poděkovat - už dlouho se prej tak nepobavil. Ve vaku máš od něho malou odměnu. Nevím, jestli se ještě uvidíme, ale doufám, že jo. Zatím se měj,” a zmizel. Maug na to chvíli koukal jako na zjevení, i když to spíš bylo zmizení. Sáhl po vaku a úplně na dně v hedvábném sáčku našel několik malých figurek. Všechny byly z ryzího zlata a odrážely paprsky slunce na všechny strany. V jedné z nich poznal Prrta, jiná zase nápadně připomínala Hrrrrpa, objevil ještě několik dalších postaviček včerejšího večera a nakonec i sebe. Usmál se, když viděl, že všechny jsou stejně velké - jako by se on zmenšil nebo škvrrti vyrostli. Pečlivě všechny figurky zase zabalil a schoval. Určitě měly velkou cenu, protože ryzí zlato - je prostě ryzí zlato. Pro něho však měly mnohem větší. Nikdy se nesetkal s takovým přátelským přijetím ani mezi lidmi. Možná to bylo první a poslední setkání s Prrtem a ostatními. Rozhodně se mu bude stýskat. Maug zamáčkl slzu, vstal a vydal se na další cestu. Třeba na ní narazí na pevnost bez dveří, jejíž obyvatelé jsou malého vzrůstu, velké síly a dobře skáčou. Nebo na ní narazí zítra. Nebo pozítří.