Už ty zubařské zážitky musely ven. Snad se tím prokoušete. :) Varuju, je to dlouhé!

Zuby, pohroma huby

„Vypadla vám plomba z jedničky? Ukažte. Aha... Víte co? Tak uděláme obě jedničky, já mám dneska čas.“

„Ale ta druhá je dobrá. Obě jsou spravované před třemi lety. Jen jsem kousla do sucharu a kousek se odštípl,“ hlesla jsem tiše se vzpomínkou na tři tisíce, které mě oba zuby poměrně nedávno stály.

„Ano, je pěkná, ale musíme ji sjednotit s tou druhou, kterou budeme dělat...“

Jak sjednotit? Copak mám jeden zub zelený a druhý červený? Sjednocené jsou přes čtyřicet let. Kamarádí se spolu, nehádají se, nezávidí si lepší kousky jídla. Moje představa, že mi čerstvě vypadlý kousek plomby ze zubu, který není zasažený skrytým kazem, nějak přilepí, brala pomalu za své. Asi by to bylo moc levné.

„Aha, ale já mám za hodinu schůzku s dcerou, to nestihnu…“

„To nestihnete. Ale bude to při jedné injekci,“ pravila Sjednocovačka.

Hlavou mi prolítlo, že děvenka moje zlatá zubařská pětadvacetiletá je dost nad věcí. Ona totiž čtyři litry místo patnácti stovek platit nebude. Navíc, když má zubařka náhodou čas, má pocit, že… a myslí si, že…, tak nemáte se svým názorem šanci. A mám osvědčené pravidlo: Nepřete se se zubařem těsně před tím, než vám začne plundrovat vstupní bránu. Jednou jsem to porušila větou - …a prosím nezbrušujte mi to tak moc, jako posledně. Ta vnitřní stěna stoličky je teď na hranici dásni - a odpovědí mi bylo zlomyslná dvouhodinová ústní akce připomínající odstřely v lomu. Člověk by řekl, že mi tam Michellangelo stavěl lešení a s pěti pomocníky sbíječkou vytesával sochu Davida a ne, že se plombovaly dvě dobře dostupné spodní stoličky. Roztržené koutky jsem léčila dva týdny, namoženou čelist cítila ještě měsíc, a protože měla nepříjemný zvyk píchnout anestetikum, nečekat ani vteřinu, než začne působit, zajet do kazu, díky čemuž člověk zařval, říct: „aha, tak to chce větší dávku“, a připíchnout ještě půldeci drogy, tak jsem hlavu od spánku po krční jamku necítila ještě týden. Ovšem kromě opravených zubů, ty před zákrokem vůbec nebolely, po něm ale měsíc.

Sjednocovačka dnes zaskakovala za Dealerku a lišila se tím, že čekala, až anestezie zabere. A tak, zatímco jsem seděla v křesle, v hlavě mi naskakovaly vzpomínky na mé zubní anabáze.

Měla jsem babičku, která už ve čtyřiceti neměla ani zub, přestože o chrup vždy pečovala, a měla jsem dědu, kterému se v osmdesáti snažili vytáhnout v nemocnici protézu z úst, a protože nebyli úspěšní, tak nám volali, co s tím.

„Proboha, to jsou jeho vlastní zuby, dejte mu pokoj!“

„Tak to jsme tady ještě neměli.“

Babička si zuby čistila poctivě, dokud nějaké měla a děda na zuby kašlal. Denně vypil litr mlíka a v osmdesáti měl všechny. Úsměv jako Belmondo, kdyby měl ovšem Belmondo v osmdesáti vlastní zuby. (Ač ho neskonale miluju, tipuju ho dnes už na kvalitní keramiku). Pravda je, že děda si někdy v padesáti loknul kyseliny solné, kterou používal při svařování a kterou si spletl s pivem. Naštěstí ji okamžitě vyplivl. A jeho chrup to tak šokovalo, že už nikdy neměl zubní kámen ani kaz.

Já měla bohužel odolnost chrupu spíš po babičce, i když zubaři vám budou tvrdit, že nic takového jako dědičnost neexistuje. Že si prostě blbě čistíte zuby.

Jsem z generace, která musela povinně se školou dvakrát ročně na prohlídku k dětskému zubaři. Tehdy se na dětech s mléčnými zuby prováděly pouze dva zákroky – vrtání kazu a následné lepení amalgámem (a to i přední zuby), a trhání zubu bez umrtvení, protože „mléčné nebolí, nemají nerv.“ No, do sluníčka, i při trhání pětky bez nervu si člověk zařve. („Do sluníčka“ proto, že co máme malého, nadáváme slušně. Takže si dosaďte vlastní zvolání). Naše paní zubařka se jmenovala Suchánková a měla roztomilý zvyk něco vám rozvrtat, vložit do úst odsávačku a jít si vypít kafe. Ona káva je horká, když se zalije, to člověk za pět minut nedá, a tak jsme odcházívali po hodině s vykloubenou sanicí a v mikinách, nasáklých aroma mleté zrnkové. A za půl roku znovu.

Tok mých vzpomínek přerušila Sjednocovačka.

„Cítíte to?“ zaklepala na zuby háčkem.

„Ne.“

„Tak jdeme na to.“

A začala mě sprchovat.

„Prosím vás, můžete mi dát brýle?“ špitla jsem pod záplavou vody, která mi odlítávala z vrtačky na obličej. Jedničky nejsou sedmičky, aby vám tekla do krku. Paní doktorka mi vyhověla a já si setřela rozmazanou řasenku. O zbytek vody se postará má mikina.

Blaho zubní anestezie jsem poprvé poznala až daleko po dvacítce, kdy jsem se po dětské Suchánkové, dorostové Hlávkové a mnoha děsivých zážitcích s ježděním vrtačky přes nervy, přehoupla pro zubaře pro dospělé a nebála se špitnout o injekci. Po dvou dětech dostaly mé zuby docala zabrat. To víte, když stavíte ze svého vápníku dva nové lidi, tak to většinou nějak odskáčete. Každou chvíli nějaký zánět a na mražáku permanentně dva balíky špenátu k chlazení postiženého místa.

Pan doktor Sitek byl skvělý. Hodný, klidný, usměvavý a vousatý. Dal vám pět minut, aby injekce začala působit, nevyhledával problémy tam, kde nebyly, opravil to, co bylo třeba, neodvrtal o půl zubu víc jen tak, nechal zubu vlastní design a nevyhledával zbytečně, do čeho by mohl ještě zarýt. Zub plomboval dvacet minut a plomba držela dvacet let. Proč jste do toho důchodu šel??? Co jste mi to udělal? Tyhle nové kočky s čerstvým diplomem drancují zub hodinu málem sbíječkou, klidně ho zmenší, zvětší, předělají, znásilní a ještě koukají, co by mohly zplundrovat kolem. „Sice tam kaz není, ale když takhle zajíždím, tak tam by jednou – snad – možná - mohl být.“ A už bere baba krompáč!

Sjednocovačka už odvrtala štíplý zub i zdravý zub a začala stavět. Utekla hodina od chvíle, kdy jsem vstoupila do ordinace. Střídala á dvojku a bé dvojku a deset nástrojů a vyprávěla.

„Mně ta Amerika nějak za srdce nechytla. Oni jsou tam všichni takoví happy, ale jsou nevzdělaní a furt tak pozitivní, nedá se s nima bavit moc do hloubky, no nevím. Přehánějí každou blbost, řeknou, že tohle je největší příkop na světě, má osmdesát metrů, jsou si tím úplně jisti a přitom - kolik má Mrtvé moře? Nebo Mariánský příkop? Jedenáct kilometrů? Kecají blbosti, ale podávají to s naprostou jistotou a nadšením. Bydlet bych tam nechtěla.“

No protože jediná filozofie, která vznikla v Americe, je pragmatismus, proběhlo mi hlavou. Čerpání z vlastní zkušenosti, orientace na sebe, na svůj úspěch, ale taky přebírání zodpovědnosti za svá rozhodnutí. Žádná nádstavba, žádné co kde lítá, žádný přesah, žádný respekt k předkům, ke vzdělání, žádné ideologie, jako tady v Evropě. Zatímco tady jsme s pokusy o vědecké myšlení začali v sedmém století před naším letopočtem v Řecku, tak v Americe až po Kolumbovi, někdy v sedmnáctém. Zatímco u nás narazíš na tisíc let starý hrad na každém druhém kopci, tak u nich je „antik“ všechno, co přesáhlo padesát let. To je sakra kulturní deficit. Tak co se divíš, holka?

 Jenže s hubou dokořán se blbě zapojuje do debaty.

Za další hodinu lepení a broušení a mokré mikiny jsem si říkala, že já bych za tu dobu už udělala další aktivity board pro Kubu. (to je taková deska, na kterou natlučete všechna hejblata, která rok a půl starému klukovi zakazujete, jako vypínače, kabel se zásuvkou, zvonek, minutku, diody, zámek na dveře, zástrčku na dveře, řetízek na dveře, a tak, a on si s tím pak hraje.)

„Tak hotovo. Koukněte se do zrcadla“, zvolala nadšeně Sjednocovačka.

Koukaly na mě cizí zuby.

„Jo, super“, pravila jsem, což ale hlavně odráželo radost z toho, že to mám za sebou.

Pak slečna začala počítat.

„Tak to máme tři rentgeny, dvě trojsložkové plomby, dělali jsme i ty krčky, aby navazovaly, anestezie…“

„Počkejte, vy mě docela začínáte děsit.“

„Já jsem vám to asi měla říct předem, že?“

„No, asi ano.“

„No tak já vám to budu počítat jako dvousložkové, dělali jsme je najednou, tak můžeme trochu slevit.“

Vypadla jsem hubenější o čtyři tisíce.

Vysvětlete mi někdo, z čeho zaplatí zubaře samoživitelka, která se stará o sebe a o dítě třeba z platu prodavačky?!!!  Má si nechat spravit zub, nebo koupit malému jídlo na měsíc?

Definitivně mi došlo, že tohle je konec starých časů. Že zubaři, co mají k zubu respekt, už vymírají. Že přichází „nový Sekáč,  a ten se nezakecá“. Ten si bere, co chce, ať se zuby kroutí a úpí a žádají zachování vlastní  identity, jak chtějí.

A tak původní Cimrmanovké „Zuby, pohroma huby“, bych v tomto případě změnila na „Zubaři, zubaři, ti nám ještě zavaří.“