LiTerra

Autoři Stránka autora Názory autora Díla hodnocená autorem

Dílo #39939
Autor:	Andromeda
Druh:	Tvorba
Kategorie:	Próza/Pohádka
Zóna:	Jasoň
Datum publikace:	03.06.2007 01:41
Počet návštěv:	2303
Počet názorů:	12
Hodnocení:	12 1 6

Prolog

Pohádka pro dospělé III:
Vypij čaj z meduňky a třezalky, dej si teplou lázeň s vůní heřmánku, do kůže vetři vonný olej a běž spát. Měsíc dnes totiž bude velký jako rybí oko...a jinak neusneš!

Zahrada III.

                                        ***

     Vracím se k tobě, lásko moje, ve vzpomínkách zpátky, až k té chvíli, kdy jsem tě poprvé zahlédla. Je zvláštní, že si pamatuji, čím voněl vzduch, a co jsme měli na sobě za oblečení. Pamatuju si i na pocit proudění vzduchu kolem našich tváří, na tvoje tenké rty, stále ochotné k úsměvu, kdykoliv jsi mě jen zahlédl.
     Co jsem si tehdy přála? Jenom bůh to ví, a možná ani ten ne; jistě však naši společnou cestu a malé radosti ze šťastných návratů.

     Pak se to stalo, co se mi zdálo nemožným přáním, to, co jsem zahlédla ve výrazu tvojí tváře. Byla jsem zmatena a lapena do sítí šelmy, která si říká láska. Poznávala jsem tě v každém dalším malém překvapení, od tvého prvního slova, polibku a doteku. Co jsem si asi tehdy přála? Jenom bůh to ví, a možná ani ten ne; jistě však něžný cit a splnění snů, štěstí v tom, že jsme našli jeden druhého.

     Je opět léto, bloudím sama a stále čekám, že tě někde potkám. Už je tomu půl roku, co jsem neviděla tvoji tvář, neslyšela tvůj hlas a nevnímala pocit, který ve mně vyvolával. Šest měsíců jenom vzpomínám, jak voněla tvoje kůže, bledá jako papír, na tvé ruce, tiše ležící na nemocničním lůžku. Po čem jsem tehdy toužila? Jenom bůh to ví, a možná ani ten ne; určitě však po tom, aby ses uzdravil a neopouštěl mě i svoji malou dcerušku. Proč bůh chce, aby umírali dříve ti hodní, a zlí s námi zůstávali? Proč daruje a hned zase odebírá to, co tak nutně potřebujeme k životu? Chtěl snad, abych tě potkala proto, že se někdo musí postarat o tvoji malou? Jenom on to ví, a možná ani ten ne. Daroval mi tě, pak si tě vzal zpět a já teď žiju s Adélkou.

     Má tvoji tvář a jemně vykrojené rty, husté tmavé vlasy, lehký krok a smutný pohled. Když si vykračuje, jakoby tančila, její chůze je větrem nad zemí, vířícím listí. Když se na někoho podívá, sklopí rychle oči a mluví tichým hlasem.
     Hraje si doma, ani o ní nevím. Ztratila otce a získala matku. Já ztratila tebe a získala dceru. Neboj se, lásko moje, postarám se o ni. Co bys jí určitě přál? Jenom bůh to ví, a možná ani ten ne. Snad aby měla v životě štěstí a našla si hodného muže, byla zdravá a těšila se ze života.

                                        ***

     Občas chodívám k těm starým dveřím a sáhnu na kliku. Bývají pevně zavřené a uzamčené. Tichý průjezd vlhne v osamění zpuchřelých zdí a cestičky zarůstají býlím a lebedou. Na tvůj pomník se střídavě snáší déšť, a pak jej slunce opět vysušuje. Co si přeji? Jenom bůh to ví, a možná ani ten ne, ale asi nejvíc chci být statečná a mít sílu, než se s tebou opět shledám, lásko moje.

                                             *

Až se mi přestane
zdát o strachu
že tě nikdy neuvidím
budu žalovat Bohu
proč bolest zůstává
ve všech žilách tak dlouho
až do poslední kapky krve

*

Počet úprav: 5, naposledy upravil(a) 'Andromeda', 03.06.2007 02:57.