| Prolog |
|---|
Pohádka pro dospělé:
Vezmeš tužku a potom polehoučku napíšeš motýlovi cestu domů na křídla, aby nezabloudil...
|
|
| Zahrada I. |
Myslela jsem na to, že může být i krásné, když prší. Pozorovala jsem stříbrné provázky hustého deště, prosvětlené šikmo zářícím sluncem, způsobujícím maličkou duhu na pozadí zelených šlahounů, splývajících po obnovené fasádě historického domu, plného fresek.
Takových domů je v okolí místa, kde bydlím, spoustu.
Přemýšlela jsem o tom, jak po těch dvou letech, které uplynuly od doby, co jsme se rozešli, mě čím dál míň bolí pomyšlení na tebe. Rozhodla jsem se na tom místě chvíli zůstat, než přestane pršet, schovaná ve výklenku u starých, velkých dveří, jen tak se svými myšlenkami. Z mokrého chodníku stoupala pára a já věděla, že za chvíli déšť přestane a chodník okamžitě uschne, protože je rozpálený.
Ve chvíli, kdy jsem vzpomínala na to, jak jsme se poprvé uviděli,
a jak mezi námi přeskočila žhavá jiskra, přešlápla jsem z nohy na nohu a opřela se o dveře, neboť stání pohodlí nepřispívá. Zazněl dlouhý, vrzavý zvuk, a já se začala propadat kamsi dozadu, do tmavého, zatuchlého prostoru. Nebýt popelnice, která mě zachránila před pádem, skončila bych na zemi.
Vzduch ve starém, neudržovaném průjezdu byl cítit stoletími. Po té chvíli na prosluněném chodníku jsem neviděla nic jiného, než tmu a škvíru světla mezi dveřmi. Slyšela jsem pouze šumění deště a zpěv ptáků. Zvuky ulice sem doléhaly z dálky a tlumeně. Nikdy jsem v těch místech nebyla, a protože jsem stejně čekala, až déšť skončí, rozhodla jsem se, že se vydám na opačný konec průjezdu a podívám se, kam vede.
Zdi byly zpuchřelé a nasáklé vlhkostí, všude rašilo býlí. Pomalu jsem kráčela podél zdi po zarostlé pěšince, lemované vlaštovičníkem. Jakobych prošla tunelem času, na druhé straně průjezdu už nepršelo. Zelenala se tu zarostlá zahrada, plná vysokých bodláků a plevele, rašícího mezi kamením. To vskutku neudržované místo by mě jindy nelákalo, zvláště když listy byly plné vlhkosti a vzduch čpěl kořeněným zápachem mokré lebedy. Vzbudila se však ve mně zvědavost a já se vydala dál do hlubin zahrady.
Stálo to za to. Jen co jsem se prodrala podél drátěného, rezavého plotu, jehož pletivo bylo prorostlé šlahouny popínavého plevele, rozsvětlilo se prostranství přede mnou a objevila se upravená cesta, lemovaná obrubníky a květinovými záhony. Ani jsem nevěděla jak a procházela jsem jednou z nejhezčích zahrad, jaké jsem kdy viděla. Nad cestou se zelenalo loubí, kterým prosvítaly paprsky slunce, a všude kolem kvetly růže. Horečnatě jsem přemýšlela, kde to vlastně jsem, a napadlo mi, že jsem asi v zahradě bývalého loveckého zámečku, který stojí v parku, kolem kterého procházím každý den, když venčím psa, až na to, že z opačné strany.
Zrovna jsem se chystala, že se vrátím, když už neprší, a půjdu domů, když se mi zazdálo, že z dálky slyším tichou hudbu. Zněla tak jemně, a tak krásně zapadala do celkového prostředí parku, že jsem se rozhodla prozkoumat, odkud přichází. Mezi větvemi prosvítala žlutá fasáda zámečku - takže jsem uhodla správně, kde se nacházím! Hudba přicházela z otevřeného okna, zpoza ozdobné mříže. Byla neskutečně krásná. Hrála si s tóny mezi listím jako potůček, přeskakovala z kamínku na kamínek jako zvonivý pramínek bystřiny a rozplývala se v girlandě nádherných variací.
Ta hudba mě přitahovala a já neodolala a nahlédla pootevřeným oknem do místnosti. Chvíli jsem neviděla vůbec nic. Teprve po chvíli jsem uviděla, kdo to tak krásně hraje.
U starodávného cemballa seděl zachmuřený muž s prošedivělou kšticí bohatých vlasů. Mohlo mu být tak kolem padesátky a byl zcela pohlcený hrou. Kolébal se do rytmu melodie, jakoby byl spjatý s tím nástrojem, a ve tváři měl výraz hluboké bolesti. Ten protiklad jemné hudby a utrpení způsobil, že jsem zkameněla, s pohledem upřeným na tu scénu. Štíhlé prsty hbitě běhaly po klávesách a splétaly líbezné tóny cemballa. Byl to pro mě nevšední zážitek a já tam stála hodně dlouho. Čas plynul a já ho nevnímala. Potom hráč dohrál poslední tón a zůstal sedět s hlavou skloněnou, jakoby v něm hudba doznívala.
Bála jsem se, že mě zahlédne. Proto jsem opatrně vycouvala přes záhonek zpět na cestu a vrátila se zpátky tou samou trasou, kterou jsem přišla. Ten večer jsem napsala svou první báseň. Ani nevím jak. Prostě jsem dostala nutkání vzít do ruky tužku a psát na papír:
Ten sad je tichý
jako čekání ženy
jejíž pláč je slyšet
v jakémsi nebi
když nepřišel ten
jenž místo jazyka
má tisíc houslí.
Snad právě usnula
čerň starého stříbra
jíž se do vod vrací
měsíc plynoucí řekami
a sad je tichý
jako srdce zemřelého
jenž má místo jazyka
němého slavíka
a růži pod hlavou.
|
|
| Epilog |
|
Počet úprav: 8, naposledy upravil(a) 'Andromeda', 27.10.2007 10:50.
| Názory čtenářů |
04.06.2007 18:54
 Mori  |
|
16.06.2007 01:15
 johanna 
|
hezká pohádka... žádný velký zvraty, ale plyne tiše a pomalu a odráží se v ní světlo hvězd |
|
Přidat názor ...nápověda k hodnocení  |
|---|
(Pro přidání názoru je třeba se přihlásit)
|
8