Je to prostě hrůza!
Líbá mě poezie můza.
Já propadla jsem
B Á S N Í M!
S tužkou
do úst ponořenou
já sním
a rýmy se tvoří ve mně,
představy něžné
se na mě ženou,
ve verších
se brodím jemně...

V těch verších
potkám se s NÍM,
zachvěje se země
a nemá to prostě konce!
Do svých vlastních slov
se nořím a brzy
v nich asi shořím.
Radši rovnou zastřelte mě!

Jsem závislák!
Podezření klíčí ve mně,
že virus poezie
zatáhne mě někam
do daleké země,
do paralelního světa,
kde něžnou větu
střídá věta zlá
a já, ženská závislá,
zemřu tam s verši na rtech.
Už mi tisknou černočerný parte!