Uprostřed tanečního parketu,
jak na pranýři.
Neschopna pohybu
očima do světel míří,
výčitkou přibita, stojí tu.

Zrak ovšem neklopí,
klátí se na jehlách,
i když ji svazují
tenata z konopí,
zírá hrdě dál.

Zírá dál nehnutě,
malá vražedkyně,
perverzní ozdobou
je peří z labutě,
krutě nádherné,
děsivě bílé.

Ruce jenž škrtily
schovává za zády,
špína je umyta
ruce co zabily
pro trochu parády
ze nehty krev.

Co v krku ji dusí?
-peří z labutě
peří co servala
vždyť krásná být musí
za živa
o samotě.

Šaty z bílého saténu
s peřím z labuťe
bezděky halí ohavnost,
halí krev na těle
dívky co stojí nehnutě
hrajíc si na nevinnost
v pannenské bílé.

Krev kape po kapkách
té dívce do tváře
ze zlámaných křídel
kape krev z labutě
měsíční záře
do peří šeptá
epitaf pro dívku
umírá žalem,
pro labutě...