Mýty opakují to samé téma znovu a znovu v různých podobách. Ukazují, jak fungují principy na mnoha různých úrovních.

Žijeme v nejbohatší době, jaká kdy na světě byla. Máme více, než kdy lidé na zemi před námi měli. A přesto si někdy říkám, jestli náhodou nejsme ti nejnešťastnější lidé, kteří kdy na povrchu zemském žili. Jsme odcizení sobě i přírodě, jsme králi Rybáři, jsme zakletými kláštery.

Parsifal to všechno vidí. Je ještě jinochem, ještě nemá sílu, aby kletbu zlomil, ale slibuje, že se vrátí, až zmužní a kletbu, která visí nad klášterem, zlomí. To se mu později podaří.

Nyní se ale pokouší stát rytířem. Hledá cestu na dvůr krále Artuše. Když k dvoru dorazí, hned se ptá pážete, jak se může rytířem stát. Páže se mu samozřejmě vysměje. Ale Parsifal se naivně ptá, ptá a ptá, až ho nakonec dovedou přímo ke králi Artušovi. Ten mu říká, že se musí z rytířského umění velmi mnoho naučit. Parsifal tomu dobře rozumí.

Na Artušově dvoře žije dívka, která se nezasmála šest dlouhých let. Legenda praví - když ke dvoru přijde nejlepší rytíř na světě, tak se dívka rozesměje. Když dívka uvidí Parsifala, začne se smát. Na dvořany to udělá velký dojem. Stojí před nimi mladík, ještě chlapec,
v prostém šatu, neohrabaný a naivní. A dívka se směje. Jak pozoruhodné!

Víme, že dokud muž neobjeví ve své přirozenosti naivního a nadšeného jinocha Parsifala, pak bude přítomna jeho feminní část, která se ještě nikdy nezasmála, která není schopna být šťastná, která ale ožije nadšením, když se objeví Parsifal. Když v sobě muž probudí Parsifala, jeho druhá část se ihned cítí šťastna a všechna životní energie se v něm rozproudí.