| Dílo #42619 |
|---|
| Autor: | martikiii |
| Datum publikace: | 11.09.2007 15:00 |
| Počet návštěv: | 681 |
| Počet názorů: | 3 |
| Hodnocení: | 3 1 1 |
| Poznání... |
|---|
Měla pocit, jako by sledovala nějaký bizarní, zpomalený film. Skřípění brzd doplňovalo kulisu zmateného střídání obrazů. Nedokázala určit, kde je nahoře a kde dole. Zdálo se jí, že vše trvá alespoň hodinu a ne pouhých několik vteřin. Pak už jen cítila, jak jí cosi teplého stéká po zátylku, z dálky slyšela cizí vzrušené hlasy a houkání sanitního vozu. Nakonec se vše ponořilo do černého ticha.
Nevěděla, jak dlouho trvalo, než otevřela oči. Vše kolem mělo jasné a bílé barvy. Snažila se vybavit, kam se dostala a odkud vůbec přišla. Procházela chodbou, která se zdála bez konce. Nešlo ale uhnout a ani vlastně nechtěla. Cítila nezvyklý klid a tak trpělivě kráčela dál. Došla až do místa, kde chodba končila dveřmi. Chvíli váhala, než stiskla kliku a vstoupila dovnitř.
Za dveřmi se nacházela prostorná, bíle zařízená místnost, jíž vévodila pohodlná sedací souprava. Rozhlédla se, a když nikoho neviděla, posadila se. Před ní stála velká moderní obrazovka. Jen co si jí všimla, naskočil obraz.
Viděla sebe samu, jak ve spěchu nasedá do auta. Nesnášela ty ranní jízdy do práce. A nejhorší z celého týdne bylo pondělí. Její červená fábie, kterou pojmenovala Beruška, spolehlivě polykala kilometry, přestože dneska ji Jana honila více než jindy. Snažila se vyrovnat těch několik minut, které ztratila, když se musela vrátit z parkoviště zpátky do bytu pro telefon.
Chvíli si broukala s rádiem známou melodii, pak přemýšlela, co musí všechno během dne zařídit. V práci ji čekal zmatek, protože během dovolených se každý snažil přehodit co možná nejvíce nedodělků na ty, kteří v kanceláři zůstali. Těšila se, že už za pár dní také zamkne stůl a „adios amigos“, pokyne kolegům a vyrazí na dovolenou. Letí s manželem a dcerkou na celé tři týdny do Tunisu. Ukolébána představami teplého tropického vzduchu a šumění moře si nevšimla dodávky, která se řítila po vedlejší silnici.
Zkoprnělá hrůzou sledovala děj na obrazovce. Viděla, jak dodávka narazila do boku jejího auta a to vybočilo ze své dráhy, přerazilo svodidla a kutálelo se po svahu lemující silnici, aby nakonec zůstalo ležet bezmocně s koly nahoře jako raněný brouk. Tiše vykřikla, když ji zkrvavenou vytahovali hasiči z rozstříhaného vraku a na nosítkách nakládali do vrtulníku záchranné služby.
Třásla se a choulila do klubíčka na měkké sedačce. Nechtěla už víc vidět a tak si oči přikryla roztřesenými dlaněmi. Stejně však slyšela zvuky nemocničních přístrojů a hlasy lékařů, kteří se snažili vrátit ji do života. Pak ale veškerý mumraj utichl a ona zaslechla jen bolestný pláč. Podívala se škvírou mezi prsty a uviděla svou desetiletou dceru, zhrouceno do postele, křečovitě se tisknoucí k plyšovému lednímu medvědovi, kterého jí koupila k narozeninám. Ten pohled jí trhal srdce na kusy. Vstala a snažila se pohladit dceřinu blonďatou hlavičku a trochu ji utěšit, ale místo hebkých vlasů cítila jen chladné sklo obrazovky. Pak obraz zmizel. Seděla na bílé podlaze a vnímala tu bolest a stesk po rodině. Po chvíli se zvedla a opět se usadila do křesla. Pomalu jí vše začalo zapadat do sebe jak ozubená kolečka hodinového strojku. Ona tu autonehodu nepřežila a teď je v nebi!
V hlavě ji probíhala stovka nezodpovězených otázek. Nestačila si je vůbec urovnat, když obraz opět naskočil. Na obrazovce viděla smuteční síň plnou lidí. V první řadě seděl její muž s dcerou, rodiče a sestra s rodinou. Ani se nemusela dívat na tabulku se jménem. Věděla, že sleduje vlastní pohřeb. Kdyby jí nedojímaly slzy nejbližších, považovala by to za zajímavý zážitek. Zvlášť když zjistila, že stačí pouhá myšlenka a obraz se zaměří na osobu, na kterou myslela. Podívala se na dvě ze svých kamarádek, když opouštěly smuteční sál.
„Je to hrozné, když umře někdo tak mladej viď?“ povídala Žaneta Evě nezúčastněně.
„To jo, ale měla to hezké“, odpověděla jí. „Stejně se dalo čekat, že se něco takového stane. Lítala tím autem jak blázen a poslední dobou byla stejně myšlenkama jinde. Nevíš, jestli neměla nějakýho chlapa? Moc by mě to nepřekvapilo. Stejně jim to doma asi moc neklapalo. Myslela si, že jedna dovolená všechno urovná…“
Víc slyšet nechtěla. Odvrátila se od obrazovky a po tváři se jí začaly kutálet slzy. Mrzelo ji, jak o ní mluví její kamarádky, které se vždy tvářily, jako ty nejbližší a kterým se svěřovala se svými bolístkami. Litovala, že jim řekla o pocitu, že vztah s jejím Markem není tak pevný jako před pár lety. Až teď jí došlo, že ji jistě vždycky pěkně propraly, když s nimi nebyla.
Když se otočila, obrazovka slepě zírala do prostoru. Ulevilo se jí. Měla pocit, že už ví dost. Snažila se přemýšlet a představovala si, co bude dál, jestli se ocitla pouze v nějaké přestupní stanici… Představovala si, přestože nikdy v Boha nevěřila, jak se s ním setká. Trochu ji to uklidnilo a skoro zabořená v křesle usnula, když obrazovka opět ožila.
V cizím pokoji ležel její muž v rozházené posteli.
„Miláčku, to je moc fajn, že nemusíš pospíchat domů jako vždycky“, ozval se z vedlejší místnosti ženský hlas. „Stejně je dobře, že ses rozhodl jí všechno říct až po dovolené. Takhle se nikdo nedoví, že si ji chtěl kvůli mně opustit. A bude jednodušší začít po pár měsících společně…“ hlas se rozpustil v šumění sprchy.
Jana zírala před sebe ne obrazovku a nevěřila vlastním očím a uším. Její Marek ji klidně podváděl s nějakou ženskou a dokonce plánoval… to není možné! To není pravda!! To si s ní jen někdo škodolibě zahrává, nebo jde o nějakou zkoušku. Ano, tak! Určitě to má být jen hloupá zkouška. Mezi tím, než se vzpamatovala z prvotního šoku, se Marek zvedl z postele a sledován obrazem přešel do koupelny a roztáhl závěs sprchy, za nímž stála Žaneta. Janě se zatočila hlava a ztratila vědomí.
Probudilo ji mírné zatřesení ramenem. Otevřela oči a nad ní se skláněl pohledný mladý muž v bílém, přesně padnoucím obleku. Měl pronikavě modré oči a konejšivý hlas.
“Vstávejte madam, tady nemůžete spát. Mohu vám nabídnout něco k pití?“ otázal se úslužně a podával Janě sklenici čisté vody.
„Děkuju“, pronesla a roztřesenou rukou se pokoušela napít. „Proč jsem tady? Proč mi ukazujete tak strašné věci? Já chci domů!“ Poslední větu spíše plačtivě zašeptala.
Rozesmál se, „tohle mi tu říká každý. Vy nevíte, kde jste?“zeptal se tak, jako by odpověď byla nad slunce jasná.
„V nebi?“ špitla přiškrceně.
Zaburácel smíchy a rukama se plácl do stehen. „ V nebi…“ opakoval po ní a smíchy brunátněl ve tváři. Smál se ještě hodnou chvíli, zatím co Jana se roztřásla strachy. Když se uklidnil a otřel si slzy smíchu z tváří, usmál se škodolibě na Janu.
„Paninko, tady není přece žádné nebe. Tohle je peklo…!“
|
|
Počet úprav: 2, naposledy upravil(a) 'martikiii', 11.09.2007 15:07.
| Názory čtenářů |
11.09.2007 15:18
 Humble
|
No nevím - text je psán poměrně laciným červenoknižním způsobem, téma neoriginální, konec mi příliš nesedl... Přímé řeči jsou v pohodě, těm věřím. :o) |
12.09.2007 09:32
 olga
|
nevim, kam zařadit toho bílého s modrýma očima, ješi ten německý styl ..lepších ch ch ch...co co co?!!! no, jinak jde podle mě o zajímavý počteníčko. nebýt toho symbolu, který brunátněl l l la la la a! |
26.07.2009 19:43
sokrates
|
hm, jako Humble, trochu přebrousit, ale s myšlenkou se dokážu ztotožnit, dobrý |
Přidat názor ...nápověda k hodnocení  |
|---|
(Pro přidání názoru je třeba se přihlásit)
|