Ta malá bytůstka seděla na mém okně. Vtom se venku zvedl vítr, průvan okno prudce otevřel a ... Jako dnes vidím její smutné oči. Ptaly se, proč něčí život je jako chmýří, pro které i vítr znamená konec cesty. Teď je zima a za oknem poletují vločky. Vzpomínám na ten letní den. Kdybych tak mohla vrátit tu chvíli, nebo raději tu chvíli před ní. Zavřela bych okno tak, aby jej vítr nemohl otevřít, a ona by tam mohla dál sedět a hřát se na slunci. Malá křehká zlatoočka.

Mít tak možnost otočit přesýpací hodiny a vrátit zpět pár zrnek písku života, a nechat je pak znovu zpátky padat do víru věčnosti, už ale jinak, v jiném pořadí... Kolik takových drobných chvil je... a kolik těch velkých... mít tak další šanci...