Nervózně přešlapoval z nohy na nohu. Mobil ho pálil v dlani, kterou měl jakoby ledabyle strčenou v kapse u vesty. Když získal jistotu, že Standa opravdu zmizel s oběma ženskýma k baru, vytáhl ho na světlo a nevěřícně si listoval zprávami, které napsal před necelou hodinou. Opravdu tohle napsal on? Skoro padesátiletý živitel rodiny?

Ale jaký on byl vlastně živitel rodiny. Ne že by nevydělával mírně nadprůměrný plat, ale když pokryl základní poplatky, včetně alimentů na syna z prvního nezdařilého manželství, moc toho nezbývalo. Účet věčně zíval prázdnotou a hladově chramstnul po každé další těžce vydělané částce. Podobně zívaly jeho dcery, které nudilo věčně trčet doma a o moři si nechat zdát. Výčitky se mu doma množily a nějak čím dál víc se přestával těšit, až za ním zaklapne domovní branka, když se vracel odpoledne z práce.

Teď se ale díval do žlutě svítícího displeje telefonu a znovu a znovu nevěřícně četl:
“Grocek je bajo! Ty si taky bvajo.Nebudu mic delat, jenom lelky chytat.“  Groček na něj ještě dost působil, ale procházka na mrazivém vzduchu, kterou absolvoval před chvílí, mu částečně pomohla seřídit rozostřené vidění. Všiml si překlepů, ale to byly jen mušky, které s bzukotem kroužily kolem skutečnosti napsané v sms-ce. Palec se mu lehce zachvěl, když otevíral další odeslanou zprávu:
„Minuli Ivanu. Je bajo. Je nejlepci. Mlask!“
 Cítil, jak se začíná potit, jak mu zády prochází trnutí, které se vráží až do týla. „Tohle přeci nepochopí..to nemůže pochopit.. vždyť já to ani nedokázal dobře napsat. Ještěže ta opice byla tak rychlá,“ utěšoval se v duchu, když si teď uvědomil, co udělal. Už alespoň popadesáté dychtivě otevřel přijatou zprávu od ní:
 „Grocek je bajo. Skoda ze me minul. Kde jsi, flamendre? Bav se.“
Zpráva byla zakončená smajlíkem. Posledně mu vysvětlila, že se tak  říká té dvojtečce se závorkou. Je už tak starý a nedůvtipný, že ani tuhle  jednoduchou věc nedokázal pochopit. Ještě teď ho zahřálo, když si vzpomněl, jak mu s úsměvem objasňovala, že si mobil musí natočit o devadesát stupňů a uvidí obličejíček. No jo, bylo to jasné, šlo jen o úhel pohledu.

 U všeho jde jen o úhel pohledu. To už věděl. Jenže bylo tak těžké ty zaběhnuté úhly měnit. Zdálo se mu, že už to ani nedokáže. Se steskem nechal hlavou proběhnou pocit a vzpomínku na první setkání s Jitkou, když se v jeho nepovedeném životě objevila jako jediná bílá jistota. Než se narodila malá Jituška, nějaký ten mrak přes jejich pohodový život přeběhl, ale první dny i měsíce, kdy holky přišly z porodnice, byly pro jeho duši ozdravující lázní. Pak se to nějak zvrtlo, pokazilo. Ať se snažil sebevíc, žádné jeho počínání nebylo dost dokonalé pro jeho ženu, která byla najednou čím dál tím víc unavená a nespokojená. Přišlo to nenápadně, plíživě.. ale ten mrak tady najednou byl, visel a nechtěl se vypršet nebo se nechat odvát. Druhorozená Hanička byla sluníčko, ale její záře nestačila zahnat chmury, které se vkradly do jejich života. Neměl sílu nic změnit. A tak nechal svou rodinu dívat se na něj z toho nepříznivého úhlu. Možná, že v něm taky viděli jen tu dvojtečku a pomlčku. Možná by jen trochu stačilo pootočit hlavu a všechno by bylo jinak. On věděl, že kdyby Jitka chtěla, rozdal by se pro ně. Někdy ho napadlo, že chyba bude asi v něm, ale nedokázal ji rozluštit a když se o to pokusil, vždycky to skončilo fiaskem.

„Karle! Kde jsi?“ hulákal Standa, který se k němu potácivě blížil a  nesl dva další grogy. Za ním šly jejich dvě dnešní večerní souputnice a něčemu se hrozně hihňaly. Možná ještě dozníval jeden ze Standových starých vyzkoušených vtipů. Standa byl lev salónů. Uměl bavit. Karel byl rád, že se od něj dnes nechal vytáhnout na večírek. Předcházelo mu velmi oficiální setkání vedoucích pracovníků jejich podniku. S postupujícím časem a konzumací se setkání stávalo stále více neformální. Se Standou se zná už léta, ale Hanka s Ivanou pro něj byly jen známé tváře, které občas potkal na ekonomickém oddělení.

 Ivana. Stačilo mu vyslovit tohle jméno a věděl, že se podvědomě usmívá. Už to měl téměř jako podmíněný reflex. Tahle nová Ivana byla taky sympatická. Byla štíhlá a možná mladší než IVANA. Chtěl by říct „než moje Ivana“, ale k tomu neměl odvahu. Ale jak moc by to chtěl.

„Kopni to do sebe, šup, šup!“ Standa mu podával už několikátý grog. A čím jich bylo víc, s tím větší chutí si ho oba dva dopřávali. Pak už ho přestali ředit vodou. Jen si k rumu přidali citron s cukrem a zkoušeli tím zmást chuťové buňky, což se jim dneska večer dařilo. Děvčata držela krok, i když ani jedna z nich nepostupovala do rumové opilosti tak bezhlavě jako Karel. Ten se nepoznával. Jindy byl tichý, ostýchavý. Ženy se mu pořád líbily, ale v posledních letech si myšlenky na nějaká sblížení připouštěl jen ve svém snění. V realitě se rád pokochal pohledem, ale jeho snové představy o možných dobrodružstvích velmi rychle končily na pragmatických představách důsledků případného románku, nedej bože vzplanutí. Už věděl, že každá láska bolí. Už si nedovolil být bezstarostný a dělat, že neví, co bude následovat po vyprchání opojné zamilovanosti. Jenže teď ho zmohl rum a taky muzika, kterou na pódiu vyluzovala ta báječná retro skupina. Poskakovali na pódiu, zpěvačka měla pruhované tričko a kalhoty s kšandami a culíkatou hlavu přiklopenou kostkovanou kšiltovkou.

 „Ivanko, tančíte?“ a už se pohupoval do rytmu a se zájmem pozoroval mladou účetní, jak si zpívá spolu s kapelou: „Dám dělovou ránu, bum bum bum bum…“
 “Jo, jo! Dej mi ránu. Ránu, která otřese světem. Ránu, která zbourá všechno zchátralé, prasklé. Která setřepe z dubu loňské listí a on konečně zasvítí jen tou svěží krásnou jarní zelení,“ běží mu hlavou.
 „Kdo tě líbá, když ne já…,“ opírá se o Ivanku. Drží ji kolem boků, ona má ruce na jeho ramenech. Zavírá oči a vidí SVOU Ivanku. Tu, kterou má ve své mysli od rána do večera a od večera od rána. Tu, která bydlí tak daleko, která má svou rodinu a je tak spokojená. Tu, která se vždycky usmívá, a která ho vždycky poslouchá a ještě než vůbec on něco vysloví, tak ona ví, co jí chce říct. A když pochopí, co jí chce říct ze všeho nejvíc, tak se tak trochu zasní, ale začne mluvit..neví ani o čem. Možná o tom, že kosáci u nich mají stejnou barvu, jako ti u něj. Kolikrát ji vlastně viděl? Pětkrát? Šestkrát? Ne, to už jistě vícekrát. Vždyť už ji zná  tak dlouho.

„Karle! Karle! Vždyť se uploužíte! Pojďte k nám!“ Standa sedí s Hankou u stolu ještě s nějakými cizími lidmi. Ivana je asi velmi dobře zná, protože si klidně uteče. Potvora. Ale Karel chce  teď být sám. Svět se kolem něj míhá, jako kdyby seděl na kolotoči. Jako tenkrát, když v létě projížděli na kolech přes pouť. „Jé, velkej řetízkáč. Lidi, pojďte na řetízkáč!“ Ivana je opravdu všechny dostala na tuhle atrakci. Jeho Ivana, ne ta dnešní.

Jako kdyby se viděl ve snu, jako kdyby se díval sám na sebe z odstupu několika kroků, vidí, jak jeho ruka sahá do kapsy pro mobil. Vyťukává nějaké číslo a když potvrdí „volat“ na displeji se objeví „Ivana“. Je to vlastně dobrodružství. Nikdy by jí nezavolal, ale tenhle Karel se ani trochu nezdráhá. Co jí asi řekne? Ale už ho slyší..za chvíli se to dozví.

“Ivanko, ahoj!“ Z telefonu je slyšet zvonivý hlas. Směje se, říká mu Karlíčku. „Ivanko, já tě miluju. Myslím na tebe. Je mi s tebou moc dobře. Je mi dobře, i když na tebe jen myslím. A teď je mi taky dobře, moc dobře. A nechci tě minout. Už tě nikdy nechci minout.“
Kapela přestala hrát. Sál najednou ztichnul. Reprobedna, o kterou se celou dobu opíral se přestala chvět. Vstoupil zpátky do svého těla.
„Ivanko, už budu končit. Měj se moc krásně a těším se, až se zase uvidíme.“

Ivana se usmála a než stačila odpovědět, Karel zavěsil. Podívala se na svého manžela, který už skoro usnul v křesle před blikající televizí.

„To byl Karel.“

„Jo? Copak chtěl?“ zeptal se se zjevným nezájmem.

„Nevím. Asi někde pěkně paří. Něco mi říkal, ale já nevím co. Volal asi z nějaký zábavy. Nejspíš stál vedle repráku, nebylo mu vůbec rozumět,“ řekla Ivana a zasněně se usmála.

Opravdu přes to „obladi oblada“ neslyšela ani slovo, ale i tak moc dobře věděla, co jí Karel chtěl. A taky věděla, že je protentokrát řev z repráku  zachránil.