Na ten týden o prázdninách jsem se těšila. Sbalím jen to nejnutnější, žádné zbytečnosti. Co nejmíň oblečení, žádnej foťák, žádný knihy. Pro mě maximálně tři trička a kartáček na zuby. Lucince dva balíky plen, hafo bodíček, puntíkaté kalhoty a tu teplou mikynu. Tak raději dvě. Sunar, lahvičky. Rozhlédla jsem se po té spoušti. Je to možné, že tak málo věcí se mi nemůže vejít do tří ohromných tašek? Opalovací krém a sluneční brýle. Ručník. Já zapomněla na ručník. Vezmu tu velkou osušku. Jenže kam s ní? Budu brát kytaru? Ne, flétna stačí. Roční Lucku moje umění moc nebere a vybrnkávat si sama pro sebe stejně nebudu. Už jsem v duchu viděla západ slunce nad lesem, doladěný sametovými tóny mojí altové flétny. Budu hrát indiánskou píseň k západu slunce: E luila maya zula, kua wey la yana vievi… Lucka do toho bude rytmicky bušit koníkem do postýlky..místo doprovodu na indiánské bubínky. Pak se obřadně pokloním slunci a něžně přikryji usínající dítě. Bože, to bude romantika. Samotná uprostřed lůna přírody.

   „Tak kde jsi? Tobě to trvá!“ ze snění mě vytrhl manželův nervózní hlas. „Dělej, ať jsme tam do tmy. Ať se dostanu ještě zpátky.“ Kufr je plný. Ještě sedačku na kolo.
„Máte opravdu všechno?“
„ Jen se mami neboj, nejedeme na konec světa,“ beru si od ustarané babičky řvoucí dceru a poutám jí do sedačky. „Dítě, alespoň ty neřvi,“ říkám si zoufale a hrozně se těším, až zabouchnou dveře u auta a rozjedeme se.
„Stejně bych měla jet s vámi, co když se vám tam něco stane..“
„NESTANE!“ „Mami, ahoj!“

   Přeci jen naposledy prohmatám příruční batůžek: peněženka, mobil, klíče, inzulín.. jo, mám všechno. Lucka si v sedačce docela spokojeně něco mele a mlátí se obrázkovou knížkou do hlavy. Je s ní legrace. Děda už se na ní těší. „Ale budu tam s vámi, holky, jen do neděle,“ říkal posmutněle do telefonu. „Musím do práce, máme zrovna teď šílenej fofr.“

   Budu opravdu sama. Poprvé po roce budu sama. Jen pro mě a pro Lucku. Bez televize, bez rádia, bez pomoci, bez dohledu, bez novin. Manžel taky odjede, taky má šílenej fofr. Lidi, já vás všechny miluju…ale já už nebyla tak dlouho sama!

   Po třech hodinách jsme konečně u křížku zahnuli z okresky na štěrkovou cestu a sjeli poslední kilometr do údolí. Chata byla schovaná mezi stromy, které naši zasázeli ještě než to tu začali budovat. Oáza klidu, zeleně, pohody. Věděla jsem, že když se zhluboka nadechnu, zalije mě ta nádherná ospalost, která mě první dva dny drží v mrákotách. Honem..vynosit tašky, spící dítě, sundat kolo, kočárek. Pac a pusu…uvidíme se za týden. „Sem tam nám zavolej! Pa.“ Už vidím jen zadní červená světla. Je ticho..na nebi milion hvězd.

   „Krucipísek, kdo to sem postavil!“slyším rachot rozbíjeného skla. To děda leze ze sklepa, plnou náruč buřtů, kyselých okurek, pytlík s broskvema, chleba a ještě mezi prsty nese lahváče. „Pojďte, čpavkové. Ohýnek už hoří. Drž si to dítě, ať tam nespadne.“

   Sobota a neděla byla skvostná. Snídaně skoro do postele. Dopoledne na houby, na borůvky. Odpoledne děda zatopil ve venkovní kuchyni, takže borůvky namazané na lívanci může Lucka beztrestně trousit, aniž by byl strach, že se někde zničí ubrus nebo koberec. Je modrá až za ušima. Děda lítá jako mladík. Za dopoledne stihnul vyrobit houpačku, ohřát vodu do necek, uvařit houbovej guláš a teď chystá škubánky. Mňam. Škubánky se zelím, polité cibulkou a uzeným. Sedum šťouchů do kucmouchu. Tluče z brambor tu báječnou lepivou hmotu. Jak já můžu něco dělat? Nestíhám ani dědu pozorovat, natož dost rychle vytušit, co by bylo potřeba. Poraženecky přiznávám, že jsem skoro k ničemu. Ale až tu budu sama, to bude jiná! Žádné lenošení ráno v posteli. Pěkně si přivstaneme, dojdeme do vesnice pro mléko. Vrátíme se ještě dost brzy před obědem, vyrácháme se v rybníce, pak sama rozdělám oheň v kamnech a něco báječnýho uvařím. Pak odpolední siesta.. a pak zase k vodě nebo do lesa. A taky musíme projet ty lesní cesty na kole. Vezmu si s sebou deku a natáhneme se s Luckou někde na pasece. Až tu budu sama, sama s Luckou. Pohupovala jsem se ve stínu borovice na dřevěné lavici zavěšené na řetězech a tak blaženě jsem snila s knihou v ruce, až se mi podařilo usnout.

   Sama jsem byla přesně od deseti hodin večer, kdy děda s těžkým srdcem odjel domů, do teď. Takže..koukám na hodinky..do 8 hodin ráno. Jsme s Luckou zachumlané pod peřinou v posteli nad kuchyní. Do okna zírá hlava s kšiltovkou. Kruci! Kde se v patře, 7 metrů nad zemí, bere hlava s kšiltovkou? A co mi sakra chce? Když jsem se probrala z toho strašnýho snu, poznala jsem v té hlavě Standu. Stál na žebříku opřeném o chatu a snažil se skrz sklo nakouknou do našeho přítmí. „Co se děje?“ otevřela jsem konečně okno. „Ale nic, ale znáš Zdenu. Od sedmi mě sem posílá, ať se kouknu, jestli vám tu něco neschází,“ omlouval svou pozici na žebříku. Musel ho přinést přes údolí. U chaty jistě žádnej žebřík nebyl. Takže Zdena měla obavy. Kruci..můj plán o samostatnosti dostával trhliny. „Taky se Zdena ptá, jestli nepotřebuješ koupit nějaký rohlíky nebo něco. Jedeme do města nakupovat.“ Musím počítat do pěti. Nevztekej se, říkám si v duchu. Oni to myslí dobře. Sousedi v důchodu, tráví tady celé léto. Mají starost. Nejsou jediní, kdo si myslí, že se o sebe nepostarám. Přeci jenom..jsem ta nemocná. Dobře vědí, kolik diabetiků už bylo v bezvědomí. „Děkuju, Stando, jste moc hodní. NIC nepotřebuju, opravdu.“ Jsem vzteklá. Tak takhle ne.

   Uklidnila jsem se až cestou do kopce. Lucka ukázněně sedí za mnou v sedačce, hlavička se jí kinklá v červené helmě a ručičkama mě tlačí do zadku. Do místního konzumu jedu jen proto, že jsem to měla vysněné ve svém plánu. Mléko ve skutečnosti vůbec nepotřebujeme. Děda nám ve sklepě nechal celý karton. Tak si koupíme alespoň čerstvé rohlíky. Nemůžu si nechat ujít ten nádherný nakupovací rituál s prodavačkou za pultem. „Tak co to bude, Mařenko? Co budete mít dneska dobrého?“ ptá se prodavačka a rukama se opírá o pult, aby na chvíli odlehčila přetíženým kolenům. „Dneska přijedou mladý, dělám králíka,“ odpovídá Mařenka a utahuje si pod bradou šátek. „Minule jsem dělala kynutý borůvkový knedlíky, malá se po nich může utlouct,“ informuje Mařenka prodavačku, která už nese knedlík ke králíkovi. „A Petřík přijede taky?“ Mařenka přikyvuje. „No, tak mu vem tyhlety bonbónky, ty mu minule přeci chutnaly“, položí knedlík a jde do druhého rohu prodejny pro bonbónky. „Tak už mi to sečti, Miluško,“ vytahuje Mařenka peněženku. Už budeme na řadě. Lucka kupodivu ani nezlobí. Zaujaly jí moje brýle a už je hodila několikrát na zem a té své lumpárně se šklebí. „Tak co to bude?“ tahle otázka už patřila mně. Ani se nenadechuji, protože jsem si naprosto jistá, že Mařenka na něco zapomněla. „Já málem zapomněla… ten čerstvej salám ti nepřišel?“, už je tady zpátky ode dveří. „To víš, že přišel. Mám ho vzadu. Počkej.“ A krám na chvíli osiřel. „Odkudpak vy jste?“ vyplnila tetka prázdný prostor otázkou mířenou na nás. „Ale dole, od rybníka, od hájovny“, odpovídám. „No ne, takže kolářovic? A co dělá Míra? Ten tu není?“ Mám ráda tohle nakupování. Je to obřad. Je to divadlo, je to společenská událost. S prodavačkou vybírám nejvhodnější sušenky, mýdlo, něco proti komárům. Zavzpomínáme na ten rok, jak hrozně pršelo, jak Trnávka vyhnala tábor na Francouzích. „Ať vám malá pěkně roste,“ loučí se tu se mnou srdečně a já zapomínám na ranní křivdu.

   Svoboda. Léto. Klid. Nikam nespěcháme. Dlabeme rohlíky u posedu. Lucka mi poskakuje po břiše. K chatě jsem to vzala oklikou kolem rybníka.

   Mezi smrkovými větvemi vidím červenou felicii. Od stolu u letní kuchyně se nese štěkot kokršpaněla. Mám zlé tušení. Pes štěkne ještě jednou, „Ticho , Brite. Vyčmuchej ty holky, kde jen můžou být?“ Tetička Růža. Kde ta se tu bere? Krucinál. Kde se tu bere v té mé samotě. „Tady jste? Kde jste byli? Tetička přijela! Pojďte sem, holky.“ Tetička se ke mně vrhá s rozevřenou náručí a hurónským smíchem. Směje se , pusu od ucha k uchu. „To zíráš na tetičku, co? Tos nečekala! Pojď, obejmout vás musím,“teatrálně nás vítá. Zírala jsem na ní. Velká voda by mě nepřekvapila víc. Tetička byla hlučně veselá. Na večírku nepřehlédnutelná. „Ještě vás neznám, ale už jsem vás hodně slyšel, “ řekl jí jeden pravdomluvný odvážlivec při seznamování na zahradní party.

Nemusím nic říkat, nemusím nic dělat. Tetička všechno zvládne sama. Jen ten telefon zvednu, co už dobu zvoní v batohu.

Volá matka:„Janičko, já přeci jen přijedu. Sama to tam nemůžeš zvládnout.“

Naposledy jsem ve svém životě byla sama ze včerejška na dnešek, od deseti večer do osmi ráno.