Nejlépe, když je ráno a děda chrupčí v hostinském pokoji pod peřinou. Ostatní nejsou nablízku. V kuchyni někdo cinká hrnečkama, někdo má ještě půlnoc. Přesně teď je vhodná doba přeběhnout ze své postele bosky po dlaždičkách přes chodbu a zavrtat se k dědovi do jeho tepla. Ale nesmí se na něj zhurta. Nejdřív to chce jenom ho pohladit po čele. Jemně, jako kdyby jenom motýlek přiletěl a křídlem ovanul.

„Dědo, dědečku, spíš?“ zašeptá mu hlásek malé Kačky do ucha. Spí.

„Dědo!“ polohlasně dál naléhá a návdavkem vlepí hubana na tvář.

Děda sebou trhne. To je dobré znamení. Odhání snové víly a malinko nad dědou získává moc.

„Dědo, nespi…“ úsměvně přemlouvá Kačka jeho víčka a trochu jim pomáhá svými prstíky. Potřebuje s ním nutně mluvit, musí mu něco nutně říct. Musí to s ním vyřešit hned, nesnese to odkladu.

„Dědo, já bych něco moc potřebovala.“

„Co se děje? Co se stalo?“ vylítne děda vyděšeně a rozhlíží se. Pohled do očí Kačky ho však ukonejší  a spokojeně vrátí hlavu na polštář. Je mu blaženě, když pozná toho vetřelce, který mu už nějakou chvíli bzučí do spánku.

„Copak bys potřebovala, čpavku?“ zabrumlá ještě se zavřenýma očima.

„Víš, dědo, jak mám tu panenku s culíkama? Tu, co jsem dostala pod stromeček? Ona nemá postýlku. Neudělal bys mi postýlku?“

„A nechceš raději kolíbku?“ ptá se děda a v hlavě už má po jednotlivých krocích plán, jak na ní.

„Joo, kolíbku, dědo, kolíbku chci! A ještě bych potřebovala… víš, jak má Lucka to autíčko … tak já bych potřebovala mašinku. Jezdila by po zahradě, zastavovala u jahod a u domečku a u pískoviště. Dědo, udělej mi mašinku, prosím.“

Kačka dědu hladí nejen hlasem, ale i očima, které na něj bezelstně kulí, do toho ho občas obejme a jindy jenom pohladí. Co to s takovým dědou udělá? No co by, je mu dědečkovsky. Vzpomíná na všechny ty lavičky, autíčka, domečky, houpačky, lanovky i kolotoč, co už pro holky udělal. Pomalu začíná přemýšlet i nad vláčkem.. no, ale.. vláček..koleje..kde vezme dřevo..a toho času … to té Kačce musí rozmluvit. To asi nedokáže.

            Jako kdyby mu Kačka četla v hlavě. „Dědečku, ty mi ten vláček uděláš, že jo? Miláčku můj šikovnej,“ a obejme ho pevně kolem krku.

             Tak takhle se rozsvěcují dědovi štěstím i uši.