Ene bene, Emane,

kdo tu babu dostane?

Ten to není , ten to je,

ten tu s námi nebude..

Seděla v parku na lavičce. Slunce příjemně ohřívalo probouzející se jarní zem a ostře se odráželo od bílého bloku, který měla Alena položený na kolenou. Mhouřila oči a nervózně okusovala tužku. Zkoušela si srovnat myšlenky, které jí hlavou poletovaly bez jakéhokoliv řádu. Sklonila se nad papír a hrot tužky vymaloval: „35/“ a za lomítko „170/“ a za další lomítko…ne…váhu raději vynechá. „VŠ“… co by se nepochlubila …. „zn.: hledám obyčejné štěstí“. Zvedla tužku od papíru  a na chvíli zavřela rozbolavělé oči. Nadechovala se provoněného vzduchu, tlumeně vnímala doléhající šum města a její myšlenky se začaly příjemně harmonizovat. Prsty levé ruky přejela po vyrytém srdci. „Jaképak tam jsou iniciály??“ pomyslela si  a mrknutím si potvrdila: „J+T“. T jako Tonda.

            Tonda byl krásnej kluk. Potkala ho zrovna když se rozváděl. Hodiny a hodiny s ním probírala jeho nemožnou ženu, která mu nechtěla půjčovat Petrušku. Tu okatou culíkatou Petrušku, kterou miloval víc, než sám sebe a byl proto ochoten se kvůli ní zříct i své budoucnosti s Alenou. Chtěl zapomenout na ten hrozný rozvodový čas, Alena mu ho svou přítomností trpce připomínala. Bolelo to, bodavě a řezavě.

            Vrhla se do náruče prvnímu, kterého potkala. Martin byl svobodný, urostlý, hnědooký. Ramena širší víc než se zdá, ploché břicho, svaly v těle mu jen hrály…a jak uměl milovat.Byl ochotný strávit s Alenou dovolenou na kolech. Jenže… Domů se vrátil unavený, hubený, dehydrovaný. Rovnou do nemocnice a pak inzulín napořád. Nedokázal to Aleně odpustit, i když jí neměl co odpouštět. Tu dovolenou tenkrát naplánovala ona.

            Vašek byl potápěč. Vnořil se i do její duše. Už pomalu začínala věřit společnému štěstí. Měsíc před svatbou se mu oběsil tatínek. Tatínek to vzdal, nechtěl bojovat s rakovinou. Vaška přepadly výčitky svědomí, zřekl se Aleny a vrátil se k mamince.

            Alena kousla do tužky a snažila se zahnat vzpomínku na Milana, se kterým si dva měsíce psala po netu. Starší úspěšný podnikatel. Šťastně rozvedený. Nakonec souhlasila se setkáním. Sedl na motorku… a nedojel. Naštěstí vyinkasoval jen zlomeninu nohy. Stroj byl na odpis. Alena se mu pak už neozvala. Dostala strach.

Teď je jí 35, sedí na sluníčku na lavičce a bojuje se svou touhou normálně žít. V klidu, spokojeně, bez tragédií. Zmačkala papír, tužku zahodila do trávy. Vstala, podívala se ještě na hladinu Vltavy a podél vyšehradských zdí se vydala směrem k mostu, po kterém chtěla přejít na Vinohrady. Třeba někde ve výšce nad Nuslemi potká toho pravého, který se narodil právě pro ni.