Vítr se honí se sněhem. Veliké vločky mi pomalu padají do vlasů a ještě pomaleji se rozpouští. Snaží se chytit jedna druhou, nikdy to ale nedokážou. Tak jim to totiž někdo nařídil.

Sleduji, jak sníh pomalu padá na koleje. Železo se pod ním stydí, ale nakonec slastně vzdychne a sníh radostí roztaje, ještě než jim slast utne železné kolo tramvaje. Po dvou zastávkách nastupuje žena s kočárem. Kdysi tahali kočáry čtyři koně, dnes jsou to dva ochotní mládenci, z nichž jednomu při této činnosti upadne viola. Slova díků se dneska si nerozdávají, protože matka, jistě patřičně hrdá na svého chlapečka, si začala líčit obličej podivným bílým prachem. Klučina se díval na moje boty a já si uvědomil, že je mám poměrně dost zablácené.

„Co když mu tímhle nějak škaredě ovlivním jeho budoucí život.“ Pomyslel jsem si a jakoby v odpověď se mi klučina podíval přímo do očí. Jeho výraz, to nebyl výraz obyčejného, sotva ročního chlapečka v kočárku. V jeho jiskřivě modrých očích bylo mnohem víc, a já poznal, že teď, skrze tohoto malého chlapce, mi dává znamení nějaká vyšší moc a on je teď a tady pro mě Klukem.

Zatvářil se velmi přísně a začal si mě měřit od paty k hlavě (začal přece u bot). Takhle se děti nechovají. Většinou se na mě vesele usmívají, nebo se mě bojí (na první pohled totiž vypadám jako vousaté neudržované individuum). „Snažím se.“ Pomyslel jsem si na svou obhajobu.před vyšší mocí. „Málo, málo, málo.“ Řeklo zjevení dětským hlasem. Hrklo ve mně, protože takto přímou odpověď navíc z úst malého dítěte jsem nečekal. „Ale vždyť se učím na maturitu …“ “Málo“ opakoval neustále zákeřný Kluk „…a snažím se pomáhat přátelům.“ „Málo.“ Dal mi jasnou odpověď Kluk a pak se odmlčel. Já se jen stydlivě díval na své boty a zpytoval svědomí. Moje boty možná mohly změnit život tomu chlapci. Co ale změní život mě? Vážně jsem tak nezodpovědný, jak mi říká? Hlavou se mi honily tisíce mých zmatků, které jsem tam za posledních pár měsíců zapomněl, když v tom Kluk řekl: „Táta!“ a ukázal na mě prstem. Hned pak se začal chovat jako obyčejné dítě čímž odmítl jakoukoliv mou obhajobu. „Tenhle pán určitě není tvůj tatínek.“ Zachránila mě z rozpaků dolíčivší se matka, chopila se kočárku a s mou pomocí ho vynesla z tramvaje. Myšlenku na jakékoliv rodičovství jsem naštěstí mohl s klidem vypustit. Neustále se mi ale drala na mozek otázka: „Jak moc můžou boty změnit člověku život?“