Jednou -na konci zimy- udělám krok

(ani ne tak do neznáma jako do kopřivovýho strachu,

co mě určitě sežehne a duší spálí)

ten krok bude začátek delší putovací pěšiny

..půjdu hledat trochu sněhu

pro Nejvyšší potřebu jantarový slečny,

co přebejvá v komůrce sopky vyhaslý..

na sníh ti nedaj úvěr, což je chyba,

co bankám denně vytýkám,

když jim plivu na vrata..

kvůli bankám se mi rozklepaly kolena

konečně průchod strachu, co pálí

a třese mi do taktu nohama

/klep klep.... klep...brrrrr.../

/to mi mráz přeběh po zádech/

je to palčivej strach z promarnění

protože co když už žádnej sníh nenajdu?