Nedávno jsem podlehla televizní reklamě a koupila si žvýkačku, jejíž chuť trvá tak nekonečně dlouho. Laškovně se proběhla po mých zubech a než jsem stačila zjistit, po čem vlastně chutná, vytáhla mi kus plomby. Odhodila jsem ji vztekle do koše. Ta mrcha zapadla za mikrotenový sáček, přilepila se na stěnu a nešla seškrábat dolů. Zřejmě jsem si místo žvýkací gumy pořídila skvělý tmel. Příště budu raději louskat ořechy stylem Marfuša...

Dopoledne jsem kvůli této neradostné příhodě musela navštívit svoji zubařku. V čekárně se na mne slovně vrhl poloslepý dědeček a snažil se zapříst hovor. Čelo mu končilo na zádech a jemně voněl plísní. Měl méně zubů nežli necitelnou rukou očesaná převodovka, myslel si možná, že je na očním. Když se ke mně přiblížil na vzdálenost jedné židle, zachránila mne sestra pozváním do ordinace.

Paní doktorka Opekarová je milá dáma, která se neustále usmívá: na mé fyzično, na můj děravý chrup i na mého muže. Před pár lety mne zbavila od mládí trvajícího strachu ze zubařů. Dnes se usmála, vzala vrtačku a můj vykotlaný zub ještě víc vykotlala. Vzniklý kráter zaplnila zubařským betonem a přísně prohlásila, že musím dvě hodiny hladovět. Během té doby jsem si v duchu pořád dokola opakovala jednu ze svých vousatých básniček:

Žvýkám si na jaře,
žvýkám si v létě,
žvýkám si ve vlaku,
když jedu k tetě.

Žvýkám též ve škole,
když jest mi vedro,
stále mám v ústech svých
žvýkačku Pedro!

Paní doktorka mi totiž pravila, že dělám velmi dobře, když do svých úst pravidelně vkládám žuvačku, neboť tak neustále prověřuji kvalitu její práce i použitého materiálu. Má zcela jistě pravdu, avšak podezírám ji z toho, že podepsala smlouvu o reklamě s některým z výrobců žvýkaček...