„Nyní se pomodleme.“ Tatínek sklonil hlavu zbožně k talíři, na němž trůnila husa .

Chvilku zamyšleně krabatil čelo a pak spustil.

„Děkujeme ti Pane náš za milosrdenství v podobě hojného pokrmu, který lahodí nejen chuťovým buňkám,“ na dvě vteřiny se odmlčel a pohlédl spokojeně po celé rodině,

„ale i zraku našemu, jenž je nedílnou součástí Tvé laskavosti, kterou nás v míře nejhojnější Bože obšťastňuješ.“

„Amen,“ zaznělo trojradostně jídelnou a já zapíchla vidličku do propečeného husího stehna.

 Jmenuji se Marie Motyková a pocházím z hluboce věřící rodiny. Víra je pro nás nejdůležitější částí naší existence a musím říci, že tatínkova pevná ruka se čitelně podepsala nejen na mamince, jejíž víra v Boha je hlubší, než sousedova studna, a ten, že jí má SAKRA hlubokou, ale i na mě, benjamínkovi rodiny a jedináčkovi, kterýžto si vzal zásady desatera k srdci a  plní je bez větších výhrad s pokorou dívce mého kalibru vlastní. Asi je nasnadě, proč tatínek vybral mé křestní jméno s tak symbolickou výmluvností.

„Maruno, poď si zahrát na vyhoněnou!“

Lukáš Plašil do mě drcnul loktem. Velká přestávka končila za deset minut. Jeho kumpán Radek Blažek si přihodil.

„Maruno, nedělej hurvíny, Šulačka de do toho taky.“

Oba chlapci na mě potměšile zírali, zatímco se Šuláková hihňala u dveří pánské toalety.

„Především nás ďábel může svádět svým sladkým hlasem a mrštným jazykem.“ Tatínkova slova se rozsvítila v mé hlavě jako bellova žárovka s naléhavostí světlu vlastní.

„Já se cucat nebudu,“ postavila jsem je před jasnou věc.

Oba chlapci se rozesmáli.

„Tady nejde o cucání, tady jde o honění.“ Lukáš Plašil si hrábnul do rozkroku.

Otcův hlas zněl v mé hlavě dutě.

„Marie je jméno, které symbolizuje čistotu a cudnost.“

Nervózně jsem se rozhlédla.

„Tak dobrá.“

 Ten večer mi nechutnala ani krupicová kaše. Jitka Šuláková byla šikovnější. Vyhoněnou vyhrála v čase dvacet sedm vteřin a šest desetin. Mně to trvalo skoro tři minuty. Při pohledu na kašovitou konzistenci jídla se mi zvedl žaludek.

„Si pomalá kráva.“ Blažek si nebral servítky.

„Bože, děkujeme ti i za tento pokrm, který není toliko lahoden zraku našemu a již vůbec nedojímá naše chuťové poháry, přesto jsme ti vděčni za to, že i tímto způsobem nasytíš naše skromné žaludky.“

Ani jsem otce neposlouchala. Každý den není posvícení. Amen řekla pouze maminka .

Je nesmírně pověrčivá.

Víte, kolikrát mi  dávala do úst nit? Tisíckrát! Aspoň si myslím, že po tisící to bylo naposled.
"Kde sis zase utrhla ten knoflík?" Otázka pro desetiletou holčinu, na níž není adekvátní odpověď.
Z mého kolena přitom ukapávala krev a to dodávalo situaci přímo rituální rozměr.
"To bolí!" škytla jsem.
To, že jsem upadla, nebyla tragédie. Utržený knoflík je jen vzpomínkou, dobře srostlou jizvou, která nehyzdí můj charakter narozdíl od vyhoněné.

Otec odložil lžíci do zbytku másla, které se slilo s kakaem.

„Poděkujme bohu.“

Toho inzerátu jsem si všimla při hodině dějepisu. Zněl  takto: „Hledáme odvážné dívky na vedlejší pracovní poměr, případně brigádnice do pozic rozháněček a rozkuřovaček.“

Zavřela jsem časopis Dívka a mrkla na Šulákovou. Vytrhla mi ho z ruky a odfoukla si ofinu.

„No vidiš, aspoň si vyděláme ňákou škváru.“

Lukáš Plašil se připomínal ze zadních řad hlasitým prděním. Romantik.

Učitelka Krchová tento zvířecí projev nehodlala tolerovat.

„Tam vzadu bude kurva ticho!“ zařvala.

Šuláková, která nosila modrá tanga a byla mou přítelkyní se uchichtla.

„Sedím vepředu, a nic neříkám,“ pronesla polohlasem  a spiklenecky na mě mrkla. Být kurvou se mezi omladinou nosí.

Ten dort, který jsem dostala ke třináctým narozeninám, byl celý čokoládový. Mezi třinácti svíčkami umístněnými v kruhu čněl nápis: „boj se Boha a střez se necudností.“

„Můžeš si ukrojit,“ řekl tatínek  a usmál se tak, jak to uměl jen on a Bůh. Velmi jsem milovala jeho zbožnost.

„Modleme se k Pánu.“

Igor Krajina seděl ve své kanceláři a čekal. Byl zvyklý čekat. Celý život nic nedělal a tak mu nevadilo věčné civění do zdi.

Z nudné podívané na strop ho vytrhla jeho sekretářka.

„Šéfe, jsou tu nějaké dvě holčiny.“

Sekretářka Věra Czerná byla tělesně postižená. Vážila totiž sto třicet pět kilo a její klouby těžko snášely ataky nutkavé obsese obžerství. Přivalila se do kanceláře obloučkovým tancem a vznesla dotaz. Igor jí přijmul kvůli úlevě na daních.

„Mám je pustit dál?“

Krajina se podíval na obraz krajiny „Zátiší s bláznem,“ na němž je zpodobněn myslivec, jenž zrovna zastřelil svou ženu, kterou si spletl s kancem, upil trochu kávy a zaševelil:

„Pusťte je dál, Věro.“

Ty dvě holky byly na jeho vkus dost mladé. Jedna blondýnka s vystrašeným pohledem a druhá černovláska s perverzním výrazem. Modrý tanga! Pod levým okem měla pihu o velikosti mexického dolaru.

„Čím vám mohu posloužit?“ Hlas Igora Krajiny zdál se býti příjemně podmanivým.

Byla jsem nervózní. Seděly jsme s Jitkou v místnosti, která vypadala jako čekárna.

„Cejtim sperma.“ Šuláková nikdy nechodila příliš dlouho okolo horké kaše.

„Tady se toho asi projebalo,“ dodala.

Je pravda, že Krajina utopil ve svých projektech spoustu peněz.

Moc jsem jí neposlouchala, protože by se mi mohl zvednout žaludek. Nesnáším krupicovou kaši.

Ve dveřích se objevila obtloustlá žena, která měla problémy s koordinací.

„Pan Krajina vás očekává.“

Ceremoniářka vyžraná jako prase.

„A lidem, kteří v obžerství nalezli potěšení, bude navždy zapovězena cesta do ráje.“ Tatínek byl prostě  jednička.

„Takže vy byste rády pracovaly v mém dalším projektu?“ Řečnická otázka visela ve vzduchu jak mouchy na mucholapce.Muskorin obsažený v mochomůrkách byl pro ně stejně motivujícím prvkem jako pro děvčata možnost prvně čuchnout k penězům. .

Seděla jsem vedle Jitky a nervózně podupávala. Nechat se naverbovat do takového dobrodružství vyžaduje skutečně pevnou víru.

Jitka Šuláková si vzala slovo.

„Jasně, mám zájem si vydělat nějakou škváru jako brigádnice.“ Usmála se a přehodila nohu přes nohu.

Igor Krajina, který měřil sto devadesát šest centimetrů zvedl nepatrně levé obočí.

„Připadáte mi obě mladé na práci rozháněček.“

Zapojila jsem se do dialogu.

„Sice nemám mistrovské výsledky v této disciplíně, ale domnívám se, že jsem talentovaná a bohem nadaná.“  Tři minuty! Snad se zlepším.

Šuláková si přihodila.

„Věřte mi, pane Krajino, že jsem v rozkuřování naprostá jednička. Potvrdí vám to i ředitel školy!“

„Dobrá tedy,“ uzavřel debatu Igor Krajina, „ale nejdřív si vás trochu vyzkouším.

Ten večer mi pokrm připadal velmi lahodný. Ohřívané párky a otcův proslov mě hřál u srdce stejně jako odpolední vzpomínky na zkoušku, kterou velmi zdatně vedl Igor Krajina a sekundovala mu Jitka Šuláková. Je krásné, když se dva až tři lidé mají rádi.

Místností se rozléhala diskotéková hudba osmdesátých let. Sledovala jsem svou spolužačku, jak zkušenými pohyby rozkuřovačky přivádí v zástupu stojící muže do stavu naprosté připravenosti. Pánové přitom vykazovali slušnou porci nervozity.

Uprostřed místnosti klečela na ohromné rudé žíněnce drobná, asi třicetiletá žena. Kaštanové vlasy měla vyčesané do drdolu. Kolem ní stáli čtyři muži se ztopořenými penisy.

„Akce!“ zařval Igor Krajina. „Každej máte deset vteřin chlapi, tak sebou hejbejte.“

Jeho hlas zněl místností jak hromobití.

„A ty Radko hobluj, ať všem ukážeš, proč jsem si tě vzal za manželku!“

Jeho krásná žena skutečně hoblovala. Truhlář by to neřekl lépe.

Igor byl myšlenkou dostat se do Guineisovy knihy rekordů naprosto posedlý. Tomuto přání on i jeho žena podřídili naprosto vše.

Jeho manželce, která hlasitě sténala přesně do rytmu hudby Michala Davida, komicky poskakovala drobná ňadra. Všechny její otvory byly řádně zaplněny. Z mužů spadla počáteční nervozita a začali se činit jak se patří. Žena statečně odolávala přírazům roztoužených samců.

„Další!“ zahulákal Igor. „Janecký, Jarný, Jalovecký, Jebavý – no vidíš ty máš echtovní jméno.“

Další čtyři muži zaujali své pozice.

„Chlapi, každej deset vteřin, neflákat se! Máme zaděláno na rekord.“

Otylý muž jménem Jarný ejakuloval Radce Krajinové do úst.

„Ták, to je vono, jedém.“ Igor byl v tranzu. Chvíli civěl, jak mu další kvartet ojíždí ženu a pak se otočil k nám. „A vy se holky taky snažte.“

Snažili jsme se o stopéro.

Hlavní organizátor písknul dvakrát krátce do píšťalky, kterou měl na krku.

„Další čtyři: Karásek, Krejsa, Kováčik, Malina.“ Při pohledu na ochablý penis ing. Maliny nespokojeně zakroutil hlavou.

„Tam vepředu holky bacha, potřebuju aby všichni chlapi byli v laufu, a né jako Malina. A výstřik až na place!“ řval Igor Krajina, zatímco muž s povadlým přirozením odstoupil ze soutěže.

„Ty si ale bábovka.“

„A co si Majko koupíš za vydělanou škváru?“ zeptala se mě Jitka Šuláková.

O téhle otázce jsem měla jasno od prvního okamžiku.

„Koupím tatínkovi bibli v koženém vázání.“ Ať je to stylové.

Do mé hlavy vstoupil tatínkv hlas.

„Necudné myšlenky, rozhoň modlitbou.“

Musím se přiznat, že jsem tolik penisů za celý život neviděla. Akce běžela jako na drátku. Igor byl vskutku vyjímečný organizátor.

„Marcín, Mokrý, Morávek, Motyka,“ četl z pečlivě připraveného seznamu. Krajiny byl pedant a puntičkář. „Nešetři jí, kurva chlape!“

Sehnat šest set mužů nebyl pro Igora žádný větší problém. Každý si chce zadarmo šťouchnout a ještě když se jedná o tak ušlechtilou věc, jako je rekord...Nebyl v tom žádný zádrhel. Jeden inzerát a hotovo.

A ty dvě holčiny se jeví celkem šikovně. Asi si to s nima pak znovu rozdám, Radka toho bude mít nejspíš plný zuby.

Igor Krajina se znovu naplno rozhulákal.

„Tak kurva, kdo to tam brzdí?“

Ten penis mi byl celkem povědomý i když ne ve stavu, v jakém se mi dostal do ruky.

Už jsem ho SAKRA musela někdy vidět. Podívala  jsem se na majitele ctihodného mužství a zkoprněla.

„Tati?“

„Marie?“

Tato dvě slova zabrzdila bezvadně fungující mašinérii hromadného aktu. Bylo to jako když se písek dostane do dobře promazaného soukolí.

Docela mě mrzí, že se ten rekord nakonec nepadl na rozdíl od mého otce, který zkolaboval. Igor Krajina byl natolik charismatický muž, že by nějaký ten rekord skutečně zasloužil. Ostatně říkala to u večeře i maminka, jíž zřejmě zaimponoval. Kde se oni dva setkali je mi záhadou, asi při zdolávání nějakého rekordu.

Stále se s tatínkem vroucně modlíme, aby to na nás neprasklo.