Jak krásné smí být letní ráno,

od všeho když je vystaráno…

Jen vzbudit se, jít na procházku,

když vítr fouká do tvých vlásků…

Jak slunce vyjde nad obzor,

musí mít radost každý tvor.

Jen jeden pohled do nebe -

někdo už čeká na tebe…

Zkus lesem projít, kde je háj,

pak vzpomeň si na měsíc máj:

když ptáci všude zpívali,

když děti travou běhaly…

Teď ptáci také zpívají,

jen děti pohled skrývají.

Pod stromy v lese sedí tiše

a jeden z nich ti dopis píše.

Po nebi najednou přeběhly mraky,

zkus mi už uvěřit, zkus se bát taky…

Děti ti povědí, co se tu děje,

jeden ten chlapeček k tobě už spěje.

Copak to necítíš? Nevíš co stalo se?

Kdopak to odešel? Kdo bloudí po lese?

Tak už to chápeš? Už běžíš skrz křoviny?

Ano, teď nevěř dál na dobré noviny…

U lesní říčky, na palouku,

rostla vždy vrba do oblouku.

Teď už ji nenajdeš, uvěř mi již,

uprostřed paseky stojí jen kříž.

Na něm je dívenka, hezká jak obrázek,

stalo se to, co však nevyčteš z pohádek.

Po tváři bílé až přechází dech,

slzy, co z krve jsou, stékají v mech.

Nyní už nevěříš v letní den bez mráčku.

Teď už nic nebude z svatebních koláčků…

Dcerka tvá vždy jenom hloupým snům věřila,

proč myslíš, řekni mi, proč se ti zabila….?