„Tak co táto, jak to lítá?“ zvolal jsem na otce zrovna, když jsem přišel z obchodu.

„Ále, mohlo by to být lepší. Hapl už má sedm holubů doma, já stále jenom ty dva.“ posmutněl a znovu obrátil svůj zrak směrem k slunci, hledajíce své závodníky.

Kupodivu se mu závod podařil, stejně jako předešlé dva roky, i letos se umístil na úctyhodném třetím místě v mistrovství poštovních holubů České republiky. Ano, můj otec, jak už to tak bývá, patří mezi elitu, co se závodění poštovních holubů týče.

Kolem rodinného domku stojí pět, nebo šest skromných ptačích voliér a jedna velká budova (srovnatelná se samotným rodinným domem), nazývaná holubník. Každou sezonu se právě zde odehrává to největší napětí – „Vleť tam, dělej!“, holub udělá ještě dva obkrouhlé lety kolem zahrady a poté vletí do holubníku „Píp“ – A právě o to „píp“ tady jde. Ve vletu do holubníku jsou umístěné hodiny, které reagují na čip uložený na noze každého holuba. Hodiny poté zapíšou, kdy který holub dorazil domů a tím se vše dostává do neuvěřitelně soutěživého koloběhu. Časy se porovnávají a vyhodnocuje se vítěz, tak tomu chodí u nás, u sousedů, v Německu, Dánsku a vůbec, na celém světě.

Jenže tu najednou přijde teta zima a je po radovánkách. Je po radovánkách? Ne, nikoli, začíná sezona výstav. Ti nejlepší holubi se vystavují v klecích, kam si je chodí ti největší holubáři (labužníci) prohlížet. A jedna taková výstava se konala v Katovicích. Výstava nejen pro celé Polsko, ale i Česko, Slovensko, Německo, Belgii. No uznejte sami, taková výstava nesmí nikomu ujít, natož takové celebritě, jako je můj táta.

„No nazdar Jeňo (otec), tož pojedém do tého Polska?“ telefonoval jeden z kamarádů.

„No jasně, pojedem tvojím auťákem, moje před týdnem zdechlo.“

„Dobré, dobré! Ten, hen ten a támhleten (jména cenzuruji) jedou s tím a hentím, bys tomu ani nevěřil. Ten tamtén sa zase bavíja s hentěma, ale pokecáme potem. V pátek sa ozvu, zatím sa opatruj“

„Jo ty též, nazdar“

Přišla sobota a táta si pomalounku připravoval vázanku, když v tom zazvonil telefon.

„Tý Jeňo, nemožem dneska jeť, spadl mi výfuk“

„Si děláš prdel???!“

„No včil s tým nic nenadělám, je to v p***. Já už nato seru, sa přece kvůli temu nezřídím auto ne?“

„Dobře, nech to být. Stejně mě bolí žaludek, víš jaké mám s tím problémy. Letos už nato seru. Měj se, čau!

Přišel jsem do obýváku, kde ležel naštvaný otec a v ruce žmulal nějaký cár papírů. To dělá pokaždé, když se něco posere. Podíval jsem se směrem k stropu a řekl si jediné.

„Bože, vidíš to?“