Není tomu dlouho, co mě jedna dávka smysluplných keců rozežrala v potenciálně vhodného kandidáta na sebevražedného teroristu skupiny Ál-kaida. Věc, v kterou člověk věří minutu za minutou, hodinu za hodinou, den za dnem....rok za rokem. Věc, která se zcela samovolně zarostla do mého podvědomí a to i přes všelijaké odpory vedené střízlivým rozumem a koordinované lehkostí mého srdce. Věc mě nikdy nepochopená a respektovaná. Věc, která mě nevědomky dovedla až k tomuto článku.

A přesto netrvalo ani půl minuty a bylo po všem. Bylo po smyslu všeho, co mě ačkoliv nevědomky, ale jistě drželo na světě intelektuálů. Každou chviličku, každou milisekundu se mi do těla dostal nestravitelný střep. Střep tak ostrý, že prořízl rozum koordinující vlastnosti veškerého myšlení. Funkce života byly v rukou osudu. V rukou páru slov, které se z nicnetušících úst hrnuly jako šípy na terč. Stále a stále padaly a ničily vše tak zahlazené, útlé a bezcenné. Mizerných třicet vteřin ...

Smyslem těla vládne smutek, utrpení a samota.

Král je mrtev, ať žije král.